Vzbouřené vlny stříkaly svou pěnu přes vysokou a vzdorovitou stěnu korábu, který v překotném svém běhu se divě řítil k evropskému břehu.
Don Juan na palubě přešlapoval, tesknotou nebyl trápen obzvláště, těšil se z větru, jenž se obořoval mu celou prudkostí svou do pláště,
zřel do vln, kouřil, nejed’ bez chutě a za noci spal klidně v kajutě. A tento sen se na oceánu rozbouřeném zdál donu Juanu:
Sám sebe viděl, kterak do ložnice vstupuje svého pěstouna a strýce. Zřel tytéž věci, jako v mladém věku, a to ho skoro trochu dojalo.
Vše tady na svém místě zůstalo, nezvyklým byl tu pouze zápach léků, jež kolem stály v četných lahvičkách. Při synovcově vstupu ihned velká
a tlustá jakás ošetřovatelka z pokoje vzdálila se po špičkách. Na rozestlaném loži zabořena v podušky bílé tiše ležela
postava vychrtlá a zubožená starého strýce. Hlava zbělela a tváře rozrušila choroba, že sotva zbývala tu podoba.
Dlaň žlutá spočívala na břiše. Jak supí zobák nos čněl do výše. Ale kde byla teta-krasavice kdys drahá srdci synovce i strýce,
jež mámením své vrtošivé lásky pokrevní obou rozrušila svazky? Marně bys příchod její očekával. Každičký předmět svědectví tu dával
jisté a smutné o nepřítomnosti vládkyně domu zvědavému hosti. Při zvuku kroků se tvář ztrnulá zjasnila, těžká víčka zvednula
se zvolna, ruka, jejíž tvrdost znával, teď mírně Juanovi kynula. A stařec pravil: „Já tě očekával.“ Příchozí sed’ si k loži nemocného
a slova, která srdce potěší, v hlaholu mírném plynula z úst jeho: „Za sebou máš teď již to nejtěžší a brzy zdráv zas budeš, díky bohu,
lepší se to, jak pozorovat mohu, vypadáš dnes již zcela vesele a za týden as vstaneš z postele.“ Don Diego zved’ k stropu vlhké zraky
a vzdych’ si: „Toť má naděje je taky! Bohužel stáří též je nemocí, proti níž není žádné pomoci. A sám jsem. Smutně opuštěný vleče
ke hrobu dny své bez přátelské péče. Ba, byl jsem trochu divné povahy. Poměr se mezi námi neblahý vytvořil. Bez rozumné úvahy
tys jednal mlád jsa. V tom byl původ sporu. A srdce zavřela se na závoru. Nuž, vidíš, teď by bylo radno již nad minulostí udělati kříž.
I ty jsi sám. Mdle noha tvá se šine po půdě studené a nehostiné. Tvůj domov, kde sis hrál co malé robě, kde v jinocha jsi rostl, zve tě k sobě.
Pojď, vtáhni klidně pod útulnou střechu pro klid své duše a mně pro útěchu. Mír srdcí bude tady sídlit s námi, a oknem za bílými záclonami
budem se spolu dívat v nepohodu – poslední pozůstalí svého rodu.“ Umlkl stařec. Žlutá ruka zvadlá studeně na dlaň synovce se kladla.
Ten zachvěl se a odtáh’ ruku svoji a vstal. Pak sem tam chodě po pokoji hovořil takto: „Milý, drahý strýče, stejně jak vy i já bych myslil skorem,
že nebyli jsme bližním skvělým vzorem. Divoké vášně, nezkrocené chtíče zuřily v našich duších nestálých. Po cestách svých jsme dobro nesili
a pomník jsme si nepostavili ve vděčných srdcích lidí uznalých. Co na tom? Ať si kdo chce co chce říká! Sám pouze člověk za hříchy své pyká.
Toť naše věc. Nač omlouvat se? Komu? K čemu je pozdní lítost? Blesky hromů, nechť přijde pomsta s veškerým svým děsem, my klidně život živlům v pospas nesem.
S úsměvem na rtech, v srdci pohrdání, tak umírají Španělé a páni. Můj milý strýce! Nijak nestraší mě stav váš. Nemožno je při vaší
soustavě tělesné, jak jsem již pravil, abyste se zas v brzku neuzdravil. Ba, domnívám se, milý, vzácný pane, že vaše srdce ještě žárem vzplane,
že ještě v mladickém a bujném vznětu med lásky budete pít z krásných retů. Tím odporučuji vás v ruku páně.“ l rozloučil se s chorým stiskem dlaně
a vyšel. Oči protíraje svoje don Juan v první chvíli nevěděl, kde nalézá se. V tmu se zahleděl a vzpomínal. Však z dálky hukot stroje
doléhal k němu a řev temný moře. I leh’ si zas a spal až v příchod zoře. Však něco přece ze snu toho zbylo. Don Juanovo srdce naplnilo
se tichou, nezapuditelnou touhou uvidět ještě jednou místa ona, odkud jej hocha láska nezákonná v svět vypudila před dobou tak dlouhou.
Co očekával? A co kynulo mu? Chtěl spatřiti zdi oteckého domu? Myslil, že mládí své tam najde znovu? Či pokleknout chtěl na rodičů rovu,
jež předčasně smrt uloupila synu? Jakmile z lodi vstoupil na pevninu, don Juan v jízdě pokračoval vlakem. Do dálky zíral roztouženým zrakem.
A zanedlouho kráčel ulicemi Sevilly krásné, ve španělské zemi, v slunečné vlasti býčích zápasů, kde do snů mládí nejkrásnější ženy
se smály v černé šály zahaleny, s růžemi vetknutými do vlasů. Pochyby nebylo, byl tady doma. Zřel místa svého dětství povědomá,
jak byla kdysi, bez značnějších změn. Vzhled lidí duši odcizil se jen. V cestu mu vbíhal příliv nových tváří. Snad pamět lhala. Ale i ti staří,
jež rozpoznal – a nebylo jich mnoho – jich oko odvyklé již neznalo ho. Šel chladně kolem domu svého strýce. Veliká okna, stářím osleplá,
ospale dívala se do ulice, lhostejně, bez ohně a bez tepla, poutníka srdce nevábila k sobě, nevedla jeho unavený krok
v prostory opuštěné v dávné době, a které nespatřil tak mnohý rok. V Seville stojí v hlavní ulici chrám starý. Na průčelí hvězdici
má z pestrých skel. Je skvostně vyzdobený sochami svatých a i světicí. V posvátná místa ta se muži, ženy, vznešení pánové i lidé prostí
scházeli právě k slavné pobožnosti. Uprostřed rušně proudícího davu kramáři ve svých budkách na nároží křičíce nabízeli svoje zboží;
žebráci bídní zvyšovali vřavu, proplétali se mrštně mezi krámy a pány obtěžovali i dámy prosbami svými, svými modlitbami,
a na širokých stupních z kamene ukazovali údy zchromené. Don Juan hodil v klubko mrzáků obratným pohybem hrst měďáků
a kráčel spěšně dále. Náhle cítil, že z davu kdos jej za cíp pláště chytil; i ohlédl se. Na obličej ženy pad’ jeho zraků pohled vyjevený,
a rek náš poznal pohledem tím jedním, že je to Trinidad, jež stojí před ním. Byla to ona. Ovšem nezmládla postupem doby. Na nevlídný osud
žalobou krutou byla přepadlá tvář její, ale krásnou byla dosud tím tklivým půvabem, jenž srdce vzruší a který smutkem naplňuje duši.
Stála zde před ním v šatě ošumělém, s těkavým zrakem, s třesoucím se tělem ta, ke které vždy jeho sen se vracel, když zbytek víry ze srdce se ztrácel;
svírala jeho rámě křečovitě a trhaně jak udýchané dítě mluvila k němu: „Tys to! – – – Jiskra malá naděje toliko v mém srdci plála,
děkuji bohu, že mě nezklamala. Cos v duši šeptalo mi neurčitě, že moje oko ještě uvidí tě, až přece jednou touha po domovu
na tato místa přiláká tě znovu. Přeji ti, ať tvé srdce nepocítí nikdy ten žal, jenž na mé duši hlodal, když zmizels, aniž bys mi ruky podal.
Marně se ptám, proč musilo tak býti. Dlouho jsem poslušnost a věrnost lhala, v objetí cizím zraky zavírala, a obraz tvůj, jenž leskem čím dál planul
větším, mně stále před očima tanul. Znavena posléz pokryteckou touto hrou zlomila jsem zákonité pouto a vrhla jsem se do náruče jiné
a zas do jiné v klamné naději, že někde si mé srdce odpočine, že štěstím lásky smysly okřejí. Mýlila jsem se. Tak jsem upadala
vždy hloub a hloubej’ – nač pak bych ti lhala?“ Don Juan v žití mnoho bídy lidské zřel bez hlubšího citu záchvěvu, však při řeči té ženy hysterické
marně svou tváři nutil k úsměvu, jenž v případu tom byl mu potřebou. Jakousi tupou bolest v údech cítil, jako by se byl balvan na něj zřítil
a tělo jeho pohřbil pod sebou. Řekl si: Těžko z něčeho se vinit. Svým drahým bližním také dobro činit dvakráte v životě svém jsem jen zkusil
a marnost snahy své jsem poznat musil. Plukovník chudák pro milosrdenství a dobroty mé záchvat bídně skonal – mou zlobu byl by tak zle neodstonal.
A tohle byl kdys výkvět všeho ženství. Jejímu štěstí nechtěl jsi stát v cestě – – Don Juan zaťal zuby, sevřel pěstě. I vytrhl se svírajícím dlaním
nevlídným pohybem a ulicí se pustil vpřed, však slyšel, jak zní za ním krok její stěží jen mu stačící, a marně svoji chůzi urychloval,
spěchala též, až do hospody spolu vešli, kde se don Juan ubytoval. Do jeho jizby tiše vstoupila a tam si unavena sedla k stolu
a hlavu do rukou si složila. Tak nastal večer. V krbu oheň zářil, co zatím vítr divě skučel venku. Don Juan dobromyslně se tvářil,
z náprsní kapsy vyňal peněženku, ve které bylo jeho jmění celé. Trinidad dar ten svého hostitele přijala posléz, děkovala mu,
nechápajíc té věci významu. A brzy únavou svou přemožena usnula. Spala tvrdým, těžkým snem. Don Juan bděl a hleděl na polena
hořící v krbu rudým plamenem. A když dne zásvit prvý z okna padl, kol spící potichu se z jizby kradl. U dveří nerozhodně postál chvíli,
jak by se nedostávalo mu síly. Pak potřás’ hlavou, vzdych’ a prohodil: „Nezvednu to, co jiný zahodil.“
Cookies on Poetry Cove