Nad srázy ve tmách jsem šlapával chodník
a ještě dnes možná dovedu
ledaco z toho, co kdysi jsem podnik’
pro kouzlo ženského pohledu.
Vznětlivý snadno a při všech svých vadách
osobních zájmů svých nemaje
s dobrými druhy v bojovných řadách
zvěst svobody křičel jsem do kraje.
Zdraví a rozum, co byly mi platny?
Chodil jsem s nimi dům od domu,
počtář špatný, syn marnotratný...
Své srdce však nedal jsem nikomu.
Když bázeň zkroušeně pravdy se zříká
a z pustých polí stesk vane a chlad,
když hloupost špinavou pěnou svou stříká,
mám vždy svůj útulek, pevný svůj hrad.