Kdo pak učeným se vylíh’? Od národů pokročilých teprve se musíš v žití ledačemu přiučiti.
Než nutno jít pro radu i k těm, co jsou pozadu. Neb kdo vynalezl lyže? Však se o tom dovíš níže.
Jak sdělují prameny, jež jsou ovšem ztraceny, tuto užitečnou práci vykonali Eskymáci,
kteří pod severním pólem na lyžích se honí kolem vrtící se zemské osy, až jim rudnou mrazem nosy.
V našich krajích ovšem lyže narážejí na obtíže, neb je u nás pořád bláto. Ale člověk, jenž má na to,
jede do Starého Města, na Radhosť či na Lysou. Co mu vadí dálná cesta, když peníze tady ‘sou.
Pěkně zabaleni v svetrech, na ramenou po dvou metrech dřeva, takto k nádraží lyžaři jdou v pospěchu
nedbajíce posměchu hloupých, jenž je uráží. Horlivost jich odměněna bude, když hor na temena
vstoupí, sněhem po kolena. S vrchu dolů uhání lyžař sněhem jen to fičí, roští, podrost, údy ničí
klidně, bez slitování. Stoupaje však do vrchu zvíš, co sport je za mrchu. Sotva uděláš krok vpřed,
jedeš deset metrů zpět; srdce puká v beznaději. Vstávání pak ze závějí v opačném je poměru
k tělesnému rozměru. Výzbroj začátečníka bývá ovšem všeliká: Lyže vypůjčil si kdes,
také nezdobí ho dress, svázány má nohavice pouze kusem špagátu, zima je mu převelice
v jednoduchém kabátu. Za to v oku nadšení, jak by hleděl na holky, pozoruje umění
lyžařského vrcholky, kristianie a tele – marky stejně přeumělé. Co má člověk z života,
když je teď ta drahota? Večer několik těch piv – k vůli tomu chceš být živ? Co tě k smutné zemi víže?
Člověče, jdi, kup si lyže!
Cookies on Poetry Cove