Divné zimy! Žádný sníh,
jenom tyhle deště!
Ach trudnomyslnost z nich
zmocní se tě ještě...
Z bláta stromy holé ční
v řadách na ulici.
Nuda píseň smuteční
zpívá ve světnici.
Nastal večer. Jedině
u karet je živo.
Rci, chceš dřepět při víně,
či lít hrdlem pivo?
Milý brachu, vzal tě čert,
když tě nenapadlo
mysliti včas na koncert
nebo na divadlo!
I co –! Není nálada
v nich dle mého vkusu.
Tak mi to tam připadá
jako v omnibusu.
V myšlenkách se v dávný čas
vracím. – – Na dřevěné
malé herce hledím zas
v krčmě zakouřené.
Také na principála
vzpomínám si dosud:
Holá lebka zvětralá.
Vypadal jak osud.
Hercům pohyb dávala
jeho dlaň, hlas plíce.
A z kapsy mu čouhala
láhev slivovice.
Jeho král byl postavy
vážné, hlava bílá.
Neměl ani představy,
co je kamarilla.
Krásní byli rytíři
s nádherným jich šatem,
ve stříbrném krunýři
vykládaném zlatem.
Mnohý hrdina a rek
byl sic vznešenější,
ale malý Kašpárek
ten byl nejchytřejší.
Nebyl něžný ve slově
ani jemných mravů,
než i dceři králově
napravoval hlavu.
Smích měl, který usmíří,
v nejzpupnějším žertu.
Vždycky rybník rytíři
vypálil i čertu.
Zda všecka ta nádhera
ještě na světě je?
V truchlivý chlad večera
zimní dešť se leje.
V šedou veteš vzpomínek
srdce mé se dívá,
jako dítě v plamínek,
který dohořívá.