„Kdo zazlíval by Mussetovi, že miloval mok absintový? Kdo na Baudelaira hodí kámen, že vínem tišil srdce plamen?
Kdo Verlaina by nemiloval, ač v hospodách se povaloval? Básníci tito svými díly poklesky svoje odčinili.
Jim byla práce v žití vším vzdor bídě, zklamání a bolu, a holdování alkoholu jen zaměstnáním vedlejším.
Však běda muži, běda ženě, děje-li se to obráceně!“ Tak smutný jako z bajky cvrček, jenž nestaral se za léta,
sám k sobě pravil Tomáš Brček, sentimentální poeta. Těžko se způsob žití mění, prostředků kdyžtě k tomu není.
Těžko se způsob žití mění, nahražuje-li statky světa, večeře, oběd, svačiny, krb rodinný a peřiny.
Je nutno bídě uniknout. Co hodláš, Brčku, podniknout? Jsou v Čechách různé korporace, jež svými fondy mnoha zlatek
zmírňují krušný nedostatek obětí literární práce. Zadej si, pěvče, bez prodlení, lékařské připoj vysvědčení,
a za půl roku do klína ti spadne jistá jistina. To příčina je toho prostá, že Brček u vytržení
kteréhos rána jednoho sta korun se viděl v držení. Jak život sobě zařídit a co si za ně pořídit?
Je nutno šetřit, milé dítě! Kdybys chtěl platit dluhy v bytě, to abys rozloučil se s žalem v tu chvíli se svým kapitálem.
A ovšem prádlo, šaty, boty též nekupuj si do foroty, na cestu rovněž nevkroč tu, nebo máš díru v rozpočtu!
Byl krásný zimní den a tálo, slunce se na obloze smálo, a maje v botách něco vody zabočil Brček do hospody.
Sedl si blízko u dveří a poručil si večeři. Večeře teplá, jak to bývá, a k tomu dvě, tři, čtyři piva
led srdce zvolna prolomí, a roste sebevědomí. Po šesti slaném při rohlíku pěstujeme již politiku,
a po deseti spokojeni na lidské zříme pokolení. Láska je rozkoš nevýslovná, které se pranic nevyrovná,
což pozorujem nejvíce u osmnácté sklenice plzeňského či bavorského, ach, zbav nás, Pane, všeho zlého!
Když muž a básník a zvlášť Slovan je pohnut, dojat, zamilován, stává se skrblík baronem, to přírody je zákonem.
V automobilu jede se, a člověka to povznese. Zastři si tvář svou, historie, člověk tvor nedokonalý je.
Nemravno brát si dívky domů, básníci náchylni jsou k tomu. Když Phoebus na slunečním voze vrcholu dospěl na obloze
a Brček probudil se ze sna, zjevila se mu pravda děsná. Na zemi svého příbytku svou prázdnou peněženku spatřil
co němou, krutou výčitku. Morálky různé z toho plynou. Každá část lidstva ráda jinou. Co pocházejí od Adama,
jsou ovšem ctnost a mravnost sama. Druzí vznik vedou od opicí; víc po meči jak po přeslici.
Cookies on Poetry Cove