V nejkrásnější shodě
čas jim pěkně míjel.
Nyní Osud pro ně
s trakařem si přijel.
Dědek, mohem starší
nežli jeho jméno,
s dlouhou, bílou bradou,
s kosou přes rameno,
stanul s povozem svým
u zemského domu,
pot si utřel a pak
zvolal hlasem hromu:
„Páni přísedící,
hodina již padla,
sneste rychle dolů
svoje zavazadla!
Honem, pospěšte si,
Staroštíku, Vaco,
hle, odměna vaše,
víte dobře, za co!
Bývali jste jiní,
pýcha vás však spletla,
že jste začli sloužit
nepřátelům světla.
Taky ty, Koudelo,
sejdi ke svým věrným,
když už nelíbíš se
příznivcům svým černým.
Rychle, přivlečte své
kufry, neboť spěchám.
Co se ještě stane,
pro sebe si nechám.
Kdybyste číst mohli
v hvězdách tajné znaky,
věci příští byste
jak já znali taky.
Převraty se dějí,
zmizet mohou v zmatku
i výsady Němců
i moc velkostatku.
Nestane se to dnes,
zítra nebude to,
nepřijde to stejně
ani příští léto.
Teď však nezdržujte
mě již na mé pouti,
naposled bych ještě
moh’ se podřeknouti.“ – – –
Veze Osud vratkou
slávu na trakači,
v zadu postavy tři
slzou cestu smáčí.
A vám z toho plyne
tuze zdravá lekce,
že jsou klerikáli
v nebi bez protekce.