Na Balkáně situace
plodí stálé komplikace:
vznikla nová otázka,
zvaná konsul Prochaska.
Muž ten ze vsi je, již zovem
na Brněnsku Adamovem,
kdež prý dělal jeho táta
německého advokáta.
Záhy Prochaska náš mladý
vstoupil v diplomatů řady,
úřadoval ve jménu
naší říše v Prizrenu.
V společnosti Františkánů
mnoho činil na Balkánu
pro nešťastnou tuto zemi.
Poděloval ručnicemi
strádající Albánce
a to bez vší kvitance,
aby, když je ruka svrbí,
mohli polehtati Srby.
Srbové jsou národ náhlý,
s vojskem do Prizrenu vtáhli.
První jejich otázkou
bylo: Co je s Prochaskou?
Konsul náš v svém obydlí
rád se v klidu namydlí.
Zavolal si Johana
a řek’: „Pověz komukoli,
kdo se zeptá na pána,
že pan Prochaska se holí!“
Tak dlouho si holil bradu,
až prý dostal baštonádu,
i byl nářek po vlasti,
že měl vzadu náplasti.
Černé na papíře bílém
když to četl císař Vilém,
který dělá za Rakousko
politiku, až je ouzko,
kroutil chvíli hlavou nad tím
a pak pravil pouze: „Zatím
pro Prochasku nebudu
dělati si ostudu!“
A tak císař výbojný
zachránil nás od vojny.