Hluboká naučení z dějin
čerpáme, nebo také ne;
proto vám v této chvíli předvést
míním dva pány vznešené.
Český národ byl vždycky národ
demokratický. O to víc
si váží osob s jmény jako
kníže Thun a princ Lobkovic.
Hned národ při tom zapomíná,
že byla kdysi Omladina,
a rychle vykouří se z hlav,
co to byl výjimečný stav.
Místodržitel smiřovací
Thun nazván byl, neb měl s tím práci.
Hle, smířil se co státník pravý
i s koncem české samosprávy.
Ale co chcete od Němce?
Lobkovic mezi tuzemce
však patří, jichž rod s praotcem
Čechem už přišel tenkrát sem.
Výroky takového prince
jsou dobrým lidem berná mince.
Když zvolá: „Do hrdel a statků!“
tak si to nechá stát i zlatku.
Však slyšeli jste Lobkovice,
kterak se hrdě na tradice
rodiny svojí odvolává.
Lid nadšen byl a křičel: „SIáva!“
Potom princ zalez’ ve své doupě,
a národ na to hleděl hloupě;
nemyslil si, že tradici
takovou mají šlechtici.
Slyš, milý synu, drahá dcero!
Tradicí mají povícero
tak zvaní aristokrati,
a tož si mohou vybrati.
Nejstarší ovšem tradice
je číhat podle silnice
a kupcům uřezávat měšce;
což dnes už provádět lze těžce.
A z bližních dělat nevolníky
též patří mezi dávné zvyky.
„Kdo nás a naši přízeň šatí,
může se na nás spoléhati“;
toť tradice, jež, lidi zlatí,
dnes mezi panstvem nejvíc platí.