V Paříži byl před půldruhým rokem
mně John Sambo, boxer, v lásce sokem.
Vystupoval v cirku na předměstí,
drtil žebra železnou svou pěstí.
Byl to černoch černý jako vrána;
ona jméno měla Liliana.
Vlastí její byla Normandie.
Bělejší pleť měla nad lilie.
Chodil jsem s ní večer na procházky.
Cosi rušilo však štěstí lásky:
Pocit mě vždy jímal na bulvárech,
že už vězím v netvorových spárech.
Proto pravil jsem k ní: „Liliano,
miluješ mě? Vím, že řekneš: ano!
Kdybys mě však vskutku v lásce měla,
méně se mnou by ses procházela.
Pokojíček v poschodí mám šestém,
líp nám bude tam než chodit městem.
Dveře zamknem, děvče milované,
černoch tvůj se na nás nedostane.“