Na dnešek měl jsem pěkný sen
o tobě, moje milá.
Zdálo se mi, však zdálo jen,
že jsi mou ženou byla.
Tvrdý chléb chudoby rádi jsme
v lásce lámali spolu. –
Byl večer. Seděli za tmy jsme
u neprostřeného stolu.
Touha má kvésti počala.
Líbal jsem tvoje ruce.
Hlubokým dechem se zdvihala
hruď tvoje dětská prudce. – – –
V tom jsem se vzbudil. Na zemi
zavládlo přítmí ranní.
Skutečnost sevřela srdce mi
ledově studenou dlaní.
Zase mně nemožnou zdála se
jistota krutého děje,
že sladká tíž tvého těla se
v náručí jiného chvěje,
že se tvá bytost zářivá
dechem jiného chvěje,
že mi než lítost nezbývá,
hořkost a beznaděje. –
Vstal jsem a pokojem kráčel jsem
dlouhými, prudkými kroky.
Budoucí život svůj viděl jsem,
dny marné a marné roky.
U okna stanul jsem. V svítání
spaly neznámé dálky.
Tam život je, bouří povstání
a zuří vražedné války.
Nutno je v životě účast mít,
k některé přidat se straně
a svoje srdce nastavit
dobře mířené ráně.