FRANCESCO FARNIENTE

Noc byla. Bláto tuhlo v led. Potloukal jsem se Prahou. Řek’ jsem si: Ráno je tu hned, a odjedeš pak drahou.

Za nocleh škoda zlatky. Kaváren okna hořela, však pusto na ulici. Jen žena kolem kráčela

kohosi hledající v podzimní chladné noci. A v kapsách prázdno, v srdci vztek a v duši smutku příval,

německý starý popěvek jsem špatným hlasem zpíval. – Strážník hrál někde v karty. Přec jen to život osladí

takto si zazpívati o růžích zvadlých, o mládí, které se nenavrátí, nikdy se nenavrátí.

Společnost jakás neznámá se namanula k tomu. Šli dřevěnýma nohama vlastenci z krčmy domů.

Ať žije státní právo! Jeden, jenž mluvil za všecky, v patriotické snaze vzkřik’ na mne: „Chlape, německy

řveš ve slovanské Praze? To buršácká je drzost!“ Vypuk’ jsem v urážlivý smích bojechtivostí sveden.

Pohříchu osm bylo jich, a já jsem byl jen jeden. Pokleslo moje srdce. Pravil jsem: – Neprovokuju

vás, páni znejmilejší! Vlast vaši krásnou miluju, ačkoli nejsem zdejší. Ať žijí Češi! Na zdar!

– Přišel jsem z dálné ciziny, o pohostinství prosím. Já syn jsem slavné rodiny a slavné jméno nosím:

Francesco Farniente. – Králové, šlechta erbovní do rodiny mé patří, i hodnostáři duchovní

jsou mnozí moji bratři. z rodiny Farniente. – Má píseň ze sna budívá občany klidných duší.

Ale kdo sedí u piva, ten se tím nevyruší. Ať žije ten, kdo pije! – Urážet nechci. Je to hřích.

Jak řehotání koní do nocí podzimních můj smích já nevím sám, proč zvoní, do chladných nocí zvoní. –