DON JUAN V PAŘÍŽI

Velice prospěšná je pro duši raněnou vhodná změna ovzduší, a „sejde s očí, sejde s mysli“ praví stručně a dobře lidu názor zdravý.

V Paříži o ženy, což, není nouze! Na vzdálenou zde dívku myslit v touze nemoudrým zdálo se don Juanovi: Toť jako do Athén bys nosil sovy.

Měl jeho pobyt i svou vážnou stránku, dal totiž zapsati se na Sorboně. Též o tělesnou svou se staral schránku. Čas od času si vypůjčoval koně

k projíždkám do lesíka buloňského, byl rovněž členem klubu šermířského, veslařil celé léto na Marně, chodíval také do kabaretu

a bavíval se v noční kavárně při sklence naslouchaje kvartetu. Celkem víc sedal v baru při pultě než na filosofické fakultě.

Měl také svoji malou grisetu francouzských studujících po zvyku. Velice příjemná to dívka byla, originelním způsobem se myla:

smočila ve vodě cíp ručníku, pak obličej si pudrem zaprášila. Téměř půl roku nepřetržitě v hotelu malém byl s ní na bytě

don Juan. Na konec ho milovala, ba dokonce i žárlivou se stala, a vývoj pokračoval v tomto směru, až hrozila mu hlavní revolveru.

Tu opustil don Juan pro vždycky milující a přítulnou tu bytost. K splnění hrozby dal jí příležitost. Než nestihl ho konec tragický.

Jedno, ať leká se či neleká, svůj osud žít je úděl člověka. Mládeneckému zvyk’ si životu náš rek a miloval svou samotu,

již možno občas přerušiti snadně. Vesele, bezstarostně, nepořádně na nepravosti putoval dál cestě lehkovážného světa v hlavním městě.

V Paříži latinská čtvrt končina je, studentů kde sídlí většina. Je mezi nimi spousta cizozemců, Japonců, Britů, Latinců i Němců,

a také příslušníci ruského národa jsou tu četní. Na tento připadá dozajista procento největší živlu cizineckého.

Studentky ruské zastoupení silné tu mají, a je známo, jak jsou pilné. Od Francouzek lze vždy je rozeznati již pouze podle toho, jak se šatí.

Nedají mnoho na nádheru vnější. Francouzka za to nejelegantnější je representant svého pohlaví a pleť má čistou dokonalé krásy.

Ruska zas ladnější je postavy, mnohem míň krejčovské a více lidské a z přimísení mongolské má rasy cos ve své tváři karakteristické.

Don Juan asi k vůli úplnosti svých obsáhlých a špatných zkušeností zanesl plamen svojí náklonnosti v slovanské prostředí to exotické.

Horlivec vědy antropologické byl, ale neobohatil svou dobu. Své výzkumy vzal s sebou v temno hrobu. Seznámil v Luxemburské zahradě

se při koncertě na promenádě s dvacetiletou asi hezkou Ruskou. Odpůldne celé hovořil k ní sladce, jak mluví k duši temný pekel vládce,

by hříchu přived’ na dráhu ji kluzkou. Pak při rozchodu, když s ním loučila se, ptal se jí, kdy by ji moh’ spatřit zase. Tu řekla: „Je mi líto velice,

známostí nemiluju z ulice. Do rukou špatných se tím často padne, a nejsou z toho příjemnosti žádné.“ Takové sladké jméno měla: Nina!

Vzdělaná jako málokterá jiná byla a na Sorboně studovala. S obdivuhodnou pílí poslouchala rozmanité ty kursy frančiny,

literaturu, jazyk, dějiny. Don Juan toulával se bezúčelně latinské čtvrti často v obvodu a potkával zde Ninu pravidelně

a obyčejně v mužském průvodu. Nejčastěj’ býval jejím kavalírem vytáhlý Němec v skřipci, s rusým knírem. Don Juan dívával se za nimi.

Než vídával ji také s jinými. Někdy též, když s ní její nápadník nebyl, a vůbec průvodčí jí scházel, don Juan ji co skromný náhradník

z galantnosti kus cesty doprovázel. Šli po bulváře nahoru a dolů, někdy i do kavárny zašli spolu noční, kde hrála dámská kapela.

A tak se spřátelili docela, a konečně pak napadlo též Ninu pozvati don Juana na svačinu. Tento jak vždycky korektně se choval,

hned staral se, jak by se revanšoval, a mravy ruských kolegů svých znaje sám pozval Ninu na číšku zas čaje. Stoupaly z číší mírné obláčky,

pili a jedli sladké koláčky. Don Juan mluvil souvisle a plynně, zvyšuje hlas svůj na příhodných místech, jí o francouzských racionalistech,

co zatím jeho bledá ruka Nině reflexivními jaksi pohyby rovnala na živůtku záhyby. Kdo není příliš mlád a zkušeností

na pouti života se obohatil, je nejnebezpečnější ženské ctnosti, jež není vždy věž ze slonové kosti. Běda však tomu, kdo své srdce ztratil!

Stalo se, stalo – žádná pomoc není... Ušetříte mi další vysvětlení. Ninečka v krásných chvílích vzrušení v nemístné upadala řečnění.

Don Juan rušivým to nacházel, k pořádku dennímu však přecházel přes věc tu z vrozené již galantnosti, nadbytek znaje ženské citlivosti.

Zlomeným tiše hovořila hlasem: „Já ubohá, ach, proto oddala jsem se vědě, a to zvláště frančině, však předtím latině i řečtině,

matematice jakož dějepisu, abych se kratochvílí muže stala, kterého před týdnem jsem sotva znala?“ Don Juan v úmyslu již měl si dobrat

ji pro ty řeči. Neúprosným fatem jiného cosi bylo předurčeno. Ve věci nastal netušený obrat. Nina jej překvapila ultimatem:

„Zneuctil jste mne, dejte mi své jméno!“ Don Juanovi jistě nebyl nový podobný ženský postup myšlenkový. Nezarazilo ho to velice,

a poněvadž si dobře převahou byl svojí vědom v dialektice, chtěl stručnou, logickou však úvahou rozptýlit vzniklé nedorozumění.

Byla as následujícího znění: „Má drahá slečno, buďte přesvědčena, že velmi trapnou je mi tato scéna, neb odporujeme těm neradi,

jež v lásce máme. Velkou má však vadu váš názor, z nevhodných že předpokladů důsledky nepatřičné vyvádí. Moderní ženou emancipovanou

být není dozajista žádná špatnost, ovšem že nemá pro ni totéž platnost, co pro dívku jen k sňatku vychovanou. Nemožno vybírat si z tradice

jen to, co se nám hodí nejvíce. Jste vzdělaná a bez předsudků dáma, v Paříži velké studujete sama, dokonce v různých kavárnách jste známa,

kde odehrávají se výjevy neslušné často. Mužů návštěvy také jste přijímala ve svém bytě. Já nevyčítám vám to, milé dítě...

Co je mi pokrytecké po svatosti? Než nemiluji polovičatosti. Panna, jež vskutku se v svém srdci cítí k úloze povolána vznešené

chotí a matkou být a věrně bdíti u posvátného krbu plamene, nechť čeká trpělivě u rodičů na toho, k jejímu jenž srdci klíčů

se zmocní v žití vážné hodině, by jemu náležela jedině. Dívka, jež podle starého je vzoru, bdí nad sebou a má se na pozoru,

neb její čest ctí celého je rodu. Skutečný muž je citlivý v tom bodu. Jinak je manželství jen hloupá fraška a z muže svého uděláte šaška.“

Z řeči, již vychrlilo srdce zprahlé, kterou zde nucen jsem byl uvésti, nešťastná dívka vycítila náhle veškerý dosah svého neštěstí,

zničena byla, ruce lomila, však pustou duši neobměkčila proudy svých ženských slzí účinných, naopak, v don Juanovi se budil

tím odpor k ní, jej pohled na ni nudil a počal dívati se po jiných. Tak zavinila muže krutá tvrdost, že v Nině pojednou se zhroutila

bytosti samostatné smělá hrdost a sebevědomí, a cítila se opět bezbrannou a slabou ženou, zničenou, zavrženou, opuštěnou.

V svém zoufalství a ve své beznaději do Ruska dopsala, kde otec její, který co plukovník stál v službách cara, na malém statečku svém položeném

v poltavské gubernii léta stará na odpočinku trávil zaslouženém. K poklesku svému přiznala se mu, k bídě své duše, vůbec ke všemu,

a v pochopitelném svém rozčilení o jeho prokletí i odpuštění zároveň rozrušeně prosila; a každou řádku slzou zrosila.

Představu lze si učiniti snadno, jak zdrcujícím dojmem tato rána postihla starce neočekávaná. Zármutku pohár vyprázdnil až na dno,

když v hrůze spatřil, jak čest jeho jména, kterou vždy v žití soukromém i v poli udatně hájil proti komukoli, beztrestně byla v bláto uvržena

daleké velkoměstské Sodomy člověkem bez citu a svědomí. Vesnici tichou s chatrnými domky, svůj klidný kryt a ovocné své stromky,

své záhony a svoje květiny, vyhlídku tklivou v širé roviny opustil stařec. Po silnici bílé přes pole v trojspřeží jel mnohé míle

k stanici. Tam pak do vlaku si sedl a jel a jel a ani nepohlédl jedenkrát z okna. Spěl vpřed bez ohledu na únavu svou. V jednotvárném sledu

míjely dny a noci. Stařec zájmu na ničem neměl. Lhostejný byl ráj mu světa, řek vodopády, zasněžená temena hor i města proslavená.

V myšlenkách trudných bílou hlavu chýle v den dvacátý své cesty došel cíle. V Paříži na nádražní peron z vlaku vystoupil posléz. První vteřiny

nerozeznával pro vláhu v svém zraku určitě ani tváře dceřiny. Pak mlčky za ní vyšel zhroucen v sebe nejistým krokem pod pařížské nebe.

V Ninině pokojíku teprve v oči si pohleděli po prvé a prudce za ruce se uchopili, a pojednou se ledy prolomily,

a stařec na svém srdci držel Ninu, jež pláčem smývala svůj žal a vinu. To nebylo již ono srdce hrdé, bezohledné a svévolné a tvrdé

dcery, jež se mu dávno odcizila, to zase jeho malá Nina byla, Ninečka jeho, kterou za ruku v otcovské pýše vodil na procházky,

kterou mu záviděli u pluku, dívenka jeho se zlatými vlásky, s pohledem tklivým, tváří rozpálenou, jež houpávala se mu na kolenou.

Den po příjezdu časně za svítání plukovník poslal Španělovi psaní: „To, co jste proved’, věc je zcela podlá. Zda vaše blahorodí taky hodlá

svůj špatný skutek napraviti teď? Do dvou dnů čekám vaši odpověď.“ Plukovník čekal. Dvakrát zapadlo slunce, aniž by bylo napadlo

don Juanovi podjat námahy se žádané. Byl rys to povahy jeho, jímž získal četné nepřátele, že na svých chybách trval zatvrzele.

Ubohý otec jiném o prostředku nevěděl, nežli cti své pohanu smýt krví. V ruské kolonii svědků dvé sehnal, poslal je k don Juanu.

Sepsány byly, bez jakéhokoli výsledku ovšem, dlouhé protokoly. Španěl bít nechtěl se co s rovným sobě se starcem, jenž stál jednou nohou v hrobě.

Jak starý Priamus, král Trojanů, k Achillovi šel v noci do stanu pokorně žádat jeho na soucitu mrtvolu syna zabitého v boji,

tak otec Ninin za šera práh bytu překročil vposled svůdce dcery svojí. „Jsem starý!“ pravil. „Zda má je to vina, že dceru nešťastnou mám a ne syna,

jenž v tomto okamžiku odhodlaně z mé ruky zemdlené by přejal zbraně. Než věřte mi, že tolik co vy zmohu přes věk svůj. Pevně důvěřuji bohu.

Můj vous je bílý, šedé jsou mé skráně, však dobré právo, to je na mé straně.“ Velice trapným dojmem působilo ušlechtilého muže viděti

poníženého z lásky k dítěti. Don Juanovi starce líto bylo, a proto dal si s přemýšlením práci, jak ulehčit mu v jeho situaci.

Než jednal jak vždy neprozřetelně a na jevo dal příliš zřetelně svou dobrou vůli ku dobrému skutku a také, co má při tom za pohnutku,

a tím se znepřátelil se svým hostem. Než nechci předbíhati událostem. „Vážený pane!“ děl don Juan. „V žití, bohužel, nelze pranic napraviti.

Nevěřím tolik jak vy v prozřetelnost a ovšem ještě méně na účelnost souboje tohoto. Než když se bíti tak se mnou chcete, tož se rozhodneme

pro pistole, a na malý si výlet do lesa zítra ráno zajedeme. Oba dva jistě zdrávi vyvázneme. Já totiž do vzduchu jen budu střílet.“

Tu stařec prudce vzpřímil se, a hněv do tváří přepadlých mu vehnal krev, a křičel hlasem, z kterého šel strach: „Jsem obhájce své cti, však nejsem vrah!

Jak vidím, jiná pomoc tu již není, než tak si dobýt zadostučinění,“ a se zdviženou pěstí k don Juanu se vrhl. Ten však zachytil hned ránu

a nečekaje, až jej udeří plukovník vskutku, užil síly svojí a přemohl ho po nedlouhém boji a vystrčil ho rázně ze dveří.

Stařec měl při sestupu nehodu pak ještě, spadl totiž se schodů, a byl by mohl děkovati bohu, že si tím pádem zlomil pouze nohu,

kdyby jen v trapné této posici též nebyl býval raněn mrtvicí, s níž ukázal se všechen zápas marný. Zemřel, než donesli ho do lékárny.

Zná špatně lidí srdce nelidská, kdo sobě myslí, že smrt tragická člověkem otřese a dohání jej k chyby uznání a k pokání.

Našemu reku z této příhody nehrozilo sic žádné nebezpečí, co hrdla týká se či svobody, než věc ta nadělala mnoho řečí.

Don Juan, který rád měl doma klid, hledal si zprvu pouze nový byt, než pak si řekl: „Filosofická studia nejsou beztak praktická,

a jinak je to jedno, kde se žije. Mohl bych podívat se do Belgie.“