DOBRODRUH

Po kamenité cestě zní mé klisny podkova. Mě žádný příkaz nevězní, a nemám domova.

Květ pro mě barvou nehýří v slunečně zlatých dnech, mě s osudem noc nesmíří, a pusto je v mých snech.

Děravá střecha není má, píď půdy, ani ta. Pláč dětí sluch můj nevnímá, jich smích mě nevítá.

Mé návraty jsou bez ceny, mě neprovází v svět zrak ženy slzou zrosený, a já zas nezřím zpět.

S císařským vojskem do řeže se meč můj rozletěl, a pod praporem papeže pomáhal duším z těl,

kupecké republice pak byl dobrou ochranou – má vlastní velká bitva však je dávno prohranou.

Hubená klisna má, i ta co brzká kořist vran po hroudách těžce klopýtá, a hnis jí teče z ran.

Daleká cesta naše je, než není nutný spěch. – Pták pro mě v keři nepěje, a pusto je v mých snech.