V měsíčním svitu kostelík se bělá,
jako když stříbrem zdi mu poleje.
Však ještě v duších víra nevymřela,
je dosud v srdcích lidských naděje!
Jsou ještě lidé, kteří umírají
věrni svým zásadám a záměrům.
Jsou ještě lidé, kteří otvírají
tajemství nitra zbožným páterům.
Jsou srdce zmužilá a odvážlivá,
okovy střásající se šíjí.
Jsou lidé, kteří proti dani z piva
protestujíce měsíc nepijí. – – –
Já ale pil jsem, jako piju vždycky
vzdor ctnosti své a mravní úvaze.
Na hôtelu svém zvonek elektrický
jsem namakal po dlouhé námaze.
Nejdříve neklid vyprázdněných sklenic
mi nedal klesnout v spánku objetí,
a potom drobná práce četných štěnic
a podobné jim jiné havěti.
A dveřmi vedlejšího do pokoje
dva hlasy slyšel jsem co chviličku:
„Pe–pepičko–ty–ty–ty–mo–mo–moje – –“
„„Je–jeníčku–ty–ty můj – – Jeníčku – –““
Vstal jsem a oblék’ se, ač byl jsem zmořen,
van budoucnosti na čelo mi dých’.
– Ó, národe můj! Zdravý je tvůj kořen,
a úrodná je půda rolí tvých.
– Zázračně klíny dcer tvých úrodné ‘sou,
a lůno jejich nezná únavy.
Tví syni v srdcích lásku k vlasti nesou
a lásku ke krásnému pohlaví.
– Můj národe! Pln křepkosti a síly
překonáš slavně kruté zápasy.
Zavlaje hrdě prapor rudobílý
s lvem bílým, který má dva ocasy.