Don Juan člověk nebyl, který pudy svými by se byl řídil ve všem všudy, naopak, o všech věcech uvažovat měl ve zvyku, a tož když odcestovat
se rozhodl, a právě do Bruselu, nebylo to tak zcela bez účelu. Měl totiž přítele tam ze studií, či spíše z nočních toulek po Paříži,
jež často víc než vážná práce sblíží. Úředník v ministerstvu kolonií byl otec toho muže mladého. Don Juan rozpomněl se na jeho
pozvání, věděl, vítaným že hostem synovi bude i starému pánu, o kterém doufal, že mu bude mostem k uskutečnění životního plánu.
Však nám den každý věru dává lekce, že nelze obejít se bez protekce. Don Juan velmi moudře po stránce té postaral se. Jeho ochránce
snadno svým vlivem a svou známostí ho do kursu dostal koloniálního. Studiu černošských tam dialektů se rek nás oddal, probral nauku
o vhodném dobývání kaučuku a vše, co bylo školním ve prospektu. A po skončení přípravné té práce byl ihned přijat do administrace
Konga. I rozloučil se s mnoha díky s hostitelem svým a jel do Afriky. Velice mnoho rozmanitosti nacházel v osadní své činnosti.
Rozsáhlý okres ovládal co správce, při pracích dozorcem byl, učitelem i vojákem – a to byl s duší tělem! – V pustinách kočkovité honil dravce
a spokojen byl. V duchu si vždy znovu myšlenku opakoval Caesarovu: „Líp je zde černochům být prvním svatým, než v Evropě kdes kdo ví kolikátým!“
Zajímaly jej domorodé kmeny, jak mužové jich, tak i jejich ženy, jež v tichých nocích do bílého stanu návštěvou přicházely k Evropanu.
Non disputandum est de gustibus! Než don Juan spíš evropský měl vkus. Uprostřed vegetace tropické dvě léta na půdě žil africké.
Za ten čas zimnice též bahenní zmírnila trochu jeho nadšení. Pak na půl roku na zotavenou jel do Evropy na dovolenou.
Zroseným zrakem plným zvláštní něhy pohlížel s lodi na skalnaté břehy. A dumal: Vrátím se či nevrátím? Spíš ne! Než nerozhoď se prozatím.
Ve zvědavosti výbojného mužství, jež v milostná ho hnala dobrodružství, pro niž svůj osud větrům náhody svěřoval, která vždycky kroky jeho
do kraje dálného a neznámého a mezi cizí vedla národy, v podstatě třeba hledat příčinu, že rovnou rozejel se k Berlínu,
jak vstoupil na evropskou pevninu. Nic na světě ho zvláště nepoutalo, co poznal jednou, napříště se zdálo mu věcí lhostejnou a bezcennou,
již odhodil jak knihu přečtenou. Se zájmem pochopitelným se taky k národu upíraly jeho zraky, jenž metodou svou železa a krve
v Evropě na místo se povznes’ prvé, jemuž čin vzpourou je a hloubkou nudnost a láska ku svobodě duše zrůdnost, který hrd na úspěchy vlastních zbraní
zří na ostatní v pyšném pohrdání, jenž říši založil, kde nad občany věhlasně vládne strážník obávaný. Don Juanovi kromě toho bylo
severní slunce již co změna milo. Ulice čisté, rušné, řady domů moderních, velkých, vše se líbilo mu, i uniformy groteskního střihu
se značně zamlouvaly synu jihu. Večer šel na koncert či divadlo navštívil, jak mu zrovna napadlo, znal brzy kavárny a restaurace
nejlepší – nebyla to malá práce! – a v umění si žít jsa mistr pravý chodíval taky tam, kde lid se baví. Z papíru květinami ozdobeny
dřevěná vykládání, bílé stěny i sloupy v rozsáhlé jsou prostoře. Plá elektrické světlo. Nahoře na podiu, jež ověnčeno chvojí,
italská hudba ve strakatém kroji vyvíjí zvuků chaotickou bouři. V ovzduší špatném, v tabákovém kouři, obecenstvo se při bavorském pivě
u dlouhých stolů mačká trpělivě v svátečním počtu, hlava vedle hlavy, a zastoupeny veškeré jsou stavy, pokud jde o muže, již se zde baví.
Co však se týče společnosti dámské, většinou služky jsou tu, šičky, krámské. V svrchníku ruce, klobouk do čela, don Juan středem této společnosti
míchané, která kolem po místnosti v náhodných seskupeních seděla, pomalu prošel. Po přehlídce malé nalezl místo v přeplněném sále.
U stolu bylo osob na dva tucty. I zabručel cos na znamení úcty. Don Juanův zrak v krátkých pohledech se svezl rychle po všech sousedech:
Jeden z nich vroucně hleděl na milou, podpíral druhý hlavu opilou, jak komín dýmal dlouhý poddůstojník, do stola tloukl rozježený zbojník,
několik dřepělo tu elegánů – snad krejčích či snad jiných velkých pánů, pak dívka se svou matkou nebo tetou, jiná se zapálenou cigaretou,
a taky jedna holubička malá, jež don Juanovi se zamlouvala. Úlisná gesta měla jako kočka, střílela vpravo vlevo její očka,
a na rtech, co znak veselého ducha či alkoholu, smích, jenž neutuchá. Na don Juana časem pohlédla, a hrdina náš trochu rozjařený
sklenici na počest zved’ mladé ženy, a také ona sklínku pozvedla, a k družné rozmluvě se pospolu sesedli zanedlouho u stolu.
Když vyrazili po půlnoční době, učinil hrdina náš pokus marný ji přimět, by šla aspoň do kavárny. Nechtěla nežli domů – ale k sobě.
Dala mu pouze dostaveníčko na zítří, zdráhajíc se maličko. Don Juan s ctností zápas neved’ dlouhý a za krátko byl u cíle své touhy,
a nijak nezmenšilo jeho blaho, když milá dívka přesvědčovala ho, že oblažila nevinnosti rájem jej prvého. Měl o to malý zájem,
ale ač víry tomu nepřikládal, přec mlčel. Nač by se byl taky hádal? Jak je to krásné, když se zešeří, s milenou dívkou jíti k večeři!
Někdy pak, jakož velí doby mrav, navštívit nutno kinematograf anebo představení varietní či v zahradě kdes koncert v době letní.
A za pohody krásné v neděli milenci na venek si vyjeli. Když dovolená již se chýlila ke konci, tu se dívka rozmilá
don Juanovi často svěřovala s tím totiž, že by se moc ráda vdala. „Hleď,“ pravila, „sic nejsem vychována, bych sedala den celý u piana,
klobouky dělám pro svou výživu, což zasluhuje jistě obdivu, z rodiny měšťanské jsem, mám též věno, jež rodiči mi bylo zašetřeno,
i byla by to hanba nemalá, kdybych snad starou pannou zůstala“. Ví dobře každý z nás, že jsou jen k zlosti podobné nežádané důvěrnosti.
Ač Juanovi též se protivily, přec pravil: „Učiním, seč jsou mé síly.“ V ulici, již si pro svůj pobyt zvolil náš hrdina, byl holič v onom čase,
a ten měl ovšem pomocníka zase, jenž obden Juanovu bradu holil i vrchu hlavy věnuje svou péči. Mladý muž tento neúnavnou řečí
klienta svého bavil při své práci, zasvěcuje jej takto do života svého jak osudů, tak aspirací, a do všeho, kde tlačila ho bota.
„Můj milý pane.“ říkal, „jsem už v letech, kdy mládenecký stav je pouze k zlosti a člověk touží po samostatnosti, po vlastním krbu, po ženě a dětech.
Je předsudek to velmi rozšířený, že jsou to mezi námi pouze ženy, kterým jen s obtíží se podaří zavléci nápadníka k faráři.
Můj milý pane, je to strašná mýlka, i nedivte se mému lamentu! Na šestý rok již hlavy klientů – a šest let, pane, to je pěkná chvilka! –
zušlechťuji jen v tomto závodu. Šéf stár je, rád by se vzdal obchodu, a kdykoli chci, tak jej předá mi. Nevěstu s několika stovkami
bych potřeboval. Byl bych samostatný, a žena neměla by život špatný. Díte: Jsou dívek plné ulice. Ach, pane, mýlíte se velice!
Boháčů síla je zde v Berlíně, ti mladé dívky po hostinách vlekou a koupají je takřka ve víně, střeva jim proplachují mlsů řekou.
Teprve když je holka bez vínku, má ještě k tomu živou vzpomínku, milostivě si na nás vzpomene, z otců a matek chudých zrozené,
a při tom ještě, pane rozmilý, nemá než na těle tu košili.“ Don Juan lhostejně se ku řečem těm obyčejně choval. Ale nyní,
po rozhovoru se svou přítelkyní, děl: „Poslyšte, vím pro vás o něčem. Tož abych vám to krátce řekl, tedy k rodině známé časem na obědy
jsem zván, a tam jsem zaslech’ pří polívce vypravovati o výtečné dívce, která by rovněž ráda již se vdala. Není prý velká, ani zase malá,
tak v pravých letech, pěkná, zachovalá, z rodiny řádné, žádná poběhlice, šetrná hospodyně – a co více, peníze, rozumějte, také má!
Věřte, že hned jste na mysl mi přišel. Jasno mi bylo, že vám oběma teď štěstí kyne, jak jen jsem to slyšel. Přísahat ovšem nelze na výsledek.
Za pokus však to stojí, bůh můj svědek!“ Líčením tím byl holič zcela nadšen. „Ach, pane, kdyby byl tak déšť z těch mračen! Přimluvte se jen trochu u té slečny,
a já vám budu celý život vděčný.“ Když večer k němu přišla na návštěvu, don Juan takto oslovil svou děvu: „Má znejmilejší, nemáš ani zdání,
jak spěchám splnit každé tvoje přání. Jen vyslovilas, že to pospíchá u tebe s vdavkami, hned ženicha jsem vyhledal ti.“ Ve výkladu prostém
a přihlížeje ke všem okolnostem podal jí zprávu o situaci a o své akci zprostředkovací. Nevěsta příliš nenadchla se právě,
a hlas její zněl spíše vyčítavě. „Podala bych snad milionáři ruku, však s holičem jít k oltáři? Jaké pak je to štěstí?“ pravila.
A v oku se jí slza třpytila. Don Juan pokrčil jen rameny. Tak je to, staráš-li se o ženy! Tu ona rozevřela náruč v touze:
„Já, done Juane, chci tebe pouze!“ V té chvíli mého reka obličej vypadal hloupě mimo obyčej. Potřásl hlavou: „Jaká jsi to žena!
Víš přec, že končí teď má dovolená. Na břehu mořském nedočkavě z trávy divoši vystrkují černé hlavy. Jednou si svoje zaměstnání zvoliv
zpět musím do Konga. Tam jakýkoliv žen zakázán je dovoz. Úmysl jsem dobrý měl. Co chceš, je nesmysl.“ Ve mdlobách k zemi padla věrná milá.
V don Juanových slovech pravda byla potud, že odjet chtěl. Však po Africe, po útrapách všech v kraji exotickém, netoužil nijak, nýbrž v Americe
chtěl štěstí zkusit v mraveništi lidském. Odejel bez loučení zbytečného. Z přístavu potom ještě hamburského jí naposled psal. V dopise tom stálo:
„Má drahá, smiř se se vším, co se stalo! Nespatříš-li mě v životě již celém, tož kořistí jsem stal se divých šelem.“
Cookies on Poetry Cove