Neshoduji-li se v té věci s vámi, tedy se o to příti nebudem’. Tvrdím však, ctění pánové a dámy, že jméno člověka je osudem.
Don Juanova bludná cesta žitím je vyznačena utrhaným kvítím zničených dívčích srdcí nevinných, jak řečeno již bylo od jiných.
Příběh, jak vám ho tu dnes vyprávím, je prostý jen, ba všední, každodenní, na celé věci vlastně pranic není zvláštního, řek’ bych. A přec jen, já vím,
důvěru lidí děj ten nevzbuzuje, poněvadž s jménem reka v rozporu je. Než stává se již, když se člověk žene za cílem svým kams’ v touze ukvapené,
že zapomíná na své poslání a na vše, k čemu měl kdy nadání. Nezbytně nutnými jen odít slovy zde popis cesty chci don Juanovy,
na jejímž dopřáno mu bylo sklonu spatřiti katalánskou Barcelonu. Jak víte snad, měl rek můj mladičký nedorozumění stran tetičky,
kterým se nezavděčil svému strýci, a octl se náhle na ulici. Stál opuštěn a bezradný a chudý don Juan na rozhraní rodné půdy.
Vzal s sebou k štěstí prsten, ryzé zlato s krásnými brilianty, na matku zemřelou drahocennou památku. Zlou nutností i to mu bylo vzato.
S prstu jej s pocitem svlék’ zloděje a s výnosem pak z jeho prodeje dal na pochod se bez vědomí cíle. Za žáru slunce, v svitu luny bílé,
po lodi, pěšky, v železničním voze, šel na zdař bůh, kam zachtělo se noze, nedbaje doby, počtu kilometrů, jak suchý list, jenž stal se hříčkou větrů.
Tak jako mladý dravec ochočený, jenž ponořil svou tlamu poprvé rudé a kouřící se do krve, výpary jejími pak opojený
sám sebe pozná v divé krutosti, jež dosud spala na dně bytosti, tak po bílém don Juan těle ženy vzpomínky krásou volal roztoužený,
a ku objetím divým ramena mu rozvírala vášeň plamenná. Od retů k retům potácel se v spěchu, by pocítil zas nové projevy
radosti, nové žalování vzdechů, vzrušených duší nové záchvěvy. Nebyly ovšem výkvěty to lidstva, jež poznal. Znáte ona stvoření.
Jedna je míň tvá, druhá trochu víc tvá, a zlé je v světě jejich určení, zlý s nimi styk, jenž podkopává vroucnost a špatnou přípravou je pro budoucnost.
S prstenu cenou při životě vyšel svém don Juan dost dlouho. Ale když do Barcelony na své pouti přišel, byl věru chudý kostelní jak myš.
Toulal se smutně, věsil mladou hlavu a uvykal si na hubenou stravu, a přišly doby posléz’, kdy byl rád, když okoralým chlebem ztišil hlad.
Když byla míra bídy vrchovatá, tu náhodou se setkal s člověkem, jehožto pomoc přijal s povděkem. Byl typ to pokoutního advokáta,
jenž právní porady své při pálence odbýval v krčmě. Se svými se žaly nesčetné zbědované existence v důvěře slepé k němu utíkaly,
ať člověk tísnil je či slavný úřad, jak pod peruti kvočny hejna kuřat. Vyslechnuv jinochovy těžkosti výtečný muž ten pravil: „S radostí
vám pomoc’ chci. Dnes ještě žalobu podáme na strýcovu osobu. A vyhrajeme. Nesprávně se choval, co právem vaše je, vám zadržoval.“
Jurista tento starý bez diplomu skutečně hoden byl vší důvěry, a don Juan, jak bylo slíbeno mu, v čas pomoci se dočkal od zákonů.
Než když své uspořádal poměry, proč ihned neopustil Barcelonu, kde pro vzpomínky na minulou bídu plného nikdy nemoh’ dojít klidu?
Co zkřížilo as jeho záměry? „Hledejte ženu!“ francouzského lidu zkušeně praví moudrost všestranná, moudrost snad vysmívaná mnou a tebou,
než která rozumí se sama sebou, když se věc týká dona Juana. V Barceloně, tam sídlí Kataláni, pyrenejské to půdy seveřani.
Jsou zdatní v každém práce oboru i ve vědění, a to v rozporu je s kultem lenosti, hry, hudby, tance, jež známkou kastilské jsou ignorance.
Kraj katalánský charakterisují poměrně četné taky blondýnky, jež jinde na jihu se vyskytují jen ojedinělé co výminky.
Ráz jejich v tomto světa okrsku je ten: Pleť bílou mají, dlouhé řasy, obličej aristokratické krásy, kol něhož sytě zlaté žhnou jim vlasy
jižního slunce ohněm paprsků. Docela z onoho žen plavých druhu, jenž ozdobou je katalánských luhů, z těch jak by malovaných obrázků,
stvořených pro obdiv a pro lásku, nebyla ona vyvolená panna, jež uchvátila srdce don Juana. Trinidad jménem byla nazývána.
Pleť měla jemnou, ale spíše snědou, záplavu hustých vlasů světlehnědou, dvojici moudrých zraků modrošedou uprostřed rozumné a přísné hlavy.
Zjev plný mládí, souzvuku a zdraví. Hlas měla jasný stříbrné jak zvonky a pružné tělo mladé Amazonky. Též předností té bylo dívčiny,
že byla z patricijské rodiny. Šel Trinidadin otec ve šlépějích svých předků. Množil moc a jmění jejich. Byl loďařem a ve svém podniku
tisíce zaměstnával dělníků. Don Juan přišel k této známosti náhodou na národní slavnosti ve prospěch pozůstalých po vojínech,
kteří pro vlast svoji při rekovných činech hrdinsky padli v obět záhubě za nešťastné té války na Kubě. V proudění lidstva krasavici svoji
postřehl náhle. V národním zde kroji s úsměvem roztomilým na retu likéry prodávala v buffetu. Don Juan rázem vypil číši ke dnu
a dal si ihned nalít ještě jednu, neb bílá ručka obsah poháru měnila dotykem v zdroj nektaru. Z těch nebyl rek náš, které v meze mírné
uvádí rozum nebo prostředky, šťastnou však náhodou přec nedozírné neměla věc ta pro něj následky. Don Juan hloučkem přátel kolem jdoucích
byl mocí odvlečen dřív než měl dost, a nežli z příčin na snadě tu jsoucích moh’ vzbuditi své dámy nelibost. Zástupy hlučné zavřely se za ním,
za jeho touhou, jeho milováním. Ráno kdes ve vinárně nad pohárem účtoval ještě s milostným svým žárem. V dnech příštích don Juan svou krasavici
několikráte potkal na ulici, však neosmělil se jí slovo říci. Uctivě sejmul pouze klobouk s hlavy a stál tu nesmělý a ostýchavý.
Díval se za ní dlouho. Z povzdálečí krok za sebou pak slýchávala něčí, krok dobře známý nešťastného chodce, až zmizela mu v domě svého otce.
S životem reka našeho v té době to vypadalo velmi uboze. Nebylo lze říc’ jeho o osobě, zda nespal vůbec, či zda spal i v chodě,
žil ve chorobné jaké’s hypnose. Toulal se ulicemi v nepohodě jak opilý a pochůzkami v šeru strážníků městských budil nedůvěru.
V té periodě milostného zmatku byl citlivý, jak málokdy je Španěl. Na dvorku skřípavý hlas kolovrátku svou písní slzy do očí mu vháněl.
A jinoch hlavu chýlil unavenou a v prsou cítil ránu rozjitřenou. Posléz’ don Juan řek’ si: „Takhle to dál už věru nejde a jít nemůže.
Je nutno, abych odvahy si dodal, můj stav je přímo hanbou pro muže. Je nutno, abych podnik’ nezbytné. Hůř’ nebude mi, když mě odmítne.
Možná, že mi to hlavu napraví, a možná, že mě výsměch uzdraví.“ Péra se chopil ještě toho dne, pokud byl v náladě tak rozhodné,
a krví srdce svého na japanu vyplnil jednu a pak druhou stranu, zlatého vosku užil k pečetění; pak šel a svěřil dopis k doručení
jakémus’ hrbatému trpaslíku, jenž u kláštera žebral na chodníku. Trinidad byla ovšem cnostná panna, v zásadách přísných dobře vychovaná.
V té věci o sobě sic nevelká tkví důležitost jen. Však Španělka též byla – a to vznešeného stavu, hlídána moudře dle své mravů,
kde žena požívá míň’ svobody než mezi severními národy. Než ani ve Španělsku ostražití tak lidé nejsou, aby zameziti
milenců schůzky mohli. Obtížemi vzrůstá láska ve španělské též zemi. Byla to ona osudná vždy doba jarního vzruchu pro milence oba,
bezděčným proudem slzí svlažována, kdy jako chycený pták ulekána se duše chvěje, srdce chvatně bije tušením budoucí své tragedie.
Říc’ nutno, Trinidad že nebyla krásná a moudrá jen a rozmilá, povaha byla taky otevřená. Zbožňovateli svému svěřila
se za nedlouho s tím, že zasnoubena již od patnáctého je svého roku. A pověděla o jeho mu soku, že mladým námořním je důstojníkem,
jenž s lodí svou je kdesi za rovníkem, a že se za něj, až se z cesty vrátí do vlasti zase, což se může státi bohužel krátké době již, má vdáti.
Don Juan ptal se, zda ho milovala. Trinidad děla: „Snad. Což jsem vás znala? Slušný to člověk, vzdělaný a jemný a nikterak mi nebyl nepříjemný.“
Řeč přicházela, jak to jinak není již, na hrozící často odloučení, jež dnes či zítra stát se mělo skutkem. A srdce při tom svíralo se smutkem,
však duch, jenž odvykl si létat nízko, praktické nezaujal stanovisko. Don Juan býval jinak ničema, a proto záhodné je objasnění,
že nestalo se mezi oběma milenci vážného nic, políbení několik vyjímaje. V úvoze v pokořující trochu poloze
don Juan také jednou nohy laní objímal vroucně srdce svého paní. Náš hidalgo byl nucen zapomnění na skutečnost, jež při každičkém kroku
jej děsila, v svém nacházeti snění. Trinidad viděl šťastnou po svém boku... a v krbu velká dřeva praskající šířila milé teplo po světnici...
Byly to ovšem pouhé nesmysly, než vidno, že měl vážné úmysly. Když pak se zdravý rozum zas mu vrátil, poznával jasně, že vše předem ztratil.
Bědoval: „Sám jsem, vyhnán z domova, snad zítřek již mé štěstí pochová! Co na tom záleží, co přijde po tom... Nejlépe ani nepřemýšlet o tom!“
A nešťastná se přiblížila chvíle. Trinidad chopila v své dlaně bílé don Juanovy ruce. Krásnou hlavu svou s bohatými vlasů pletenci
pozvedla smutně k svému milenci a pravila: „Dnes dostali jsme zprávu. Přijede.“ A hlas v hrdle se jí zlomil. Don Juan neštěstí si uvědomil
své celé. Pronést slovo dlouhou dobu též nebyl schopen. Potom přerušil ticho, by srdce nářek přehlušil. A mluvil hlasem dutým jako z hrobu
s vynaložením řídké moudrosti veliké a i menší hlouposti: „Též budu šťasten, budete-li šťastni.“ A nemluvil již o osobě vlastní.
A srdce plakalo a ústa lhala. Trinidad na to neodpovídala. Ani se neohlásiv kdysi z rána snoubenec v dům vpad’ budoucího tchána.
A z večera don Juan v stromořadí na lásku marně čekal svého mládí. Nazítří, jak se slunce vynořilo z vod, rek náš vypravil se za svou pannou
na známé místo opět na číhanou. A taky se mu šťastně podařilo ji spatřit. Ale v trochu jiné formě než přál si. Na mladém ni důstojníku,
podle ní v námořnické uniformě kráčícím potěšení v okamžiku tom nenacházel. Došel šťastně domů. Vesele taky zrovna nebylo mu.
Tak tato katalánská láska svadla. Don Juan téhož dne svá zavazadla spořádal, koupil lístek do Paříže a do vlaku se dostal bez obtíže.
Hluboce přesvědčen, že tím, že utek’, záslužný vykonal a dobrý skutek, chvílemi nechápal, co s ním se děje. Zdálo se mu, že se mu někdo směje:
„Done Juane, vzejde tvoje setba!“ Hučení vlaku znělo jako kletba.
Cookies on Poetry Cove