Ruce si tisknem, výtečně se známe,
však jsme si stále cizí, třeba že
otázky různé hlučně rozbíráme,
když opojná noc jazyk rozváže.
Ctím vás. – Spíš opak je to nežli chtění,
a tož to také není nevděčnost,
že mimo vás mé srdce umíněné
vyhledává též jinou společnost.
Zem dálná otevírá svoje hroby,
z vyhaslých očí padá dřímota;
důvěrně u mne hosté z jiné doby
dál spřádají sny svého života.
Marie Baškirceva zoufalá se
pře s Bohem, světem, se svou rodinou,
pokašlává a zmírá v mladé kráse
uštvána marné slávy vidinou.
Zapíjí Musset s tváří usměvavou
vzpomínku slepých vášní vraždících,
a Verlaine s holou ovázanou hlavou
zří do mlh po polích se plazících. –
Návštěvy tichých hostí zanechají
tajemné znamení ti ve zraku.
Jak divné večer ulice se zdají!
A živí v nich vzhled mají přízraků.