Trochu s obdivem a trochu závidíce
srdce vlastenecká
v trpké sklíčenosti hledí přes hranice
v svět a do Německa.
Co jen nad Temží bez práce strádá lidu!
Je jich na tisíce,
když jdou ulicemi zádumčivě bídu
svoji zpívajíce.
V Pyrenejích, v Rusku na poplach zvon bije.
Rostou ve Francii
nepořádky, stávky, ba i rebelie
celých provincií.
Jen pod pruským žezlem v zemi dobrých mravů
ticho je jak v lese.
Nikdo nezvedá tam vzpurně svoji hlavu,
ruka nepohne se.
Sídlíval jsem leckde. Když se zanáší má
mysl vzpomínkami
na Německo, tu mi vždycky před očima
obraz tane známý:
Uprostřed náměstí v rušné vřavě denní
stojí ve své pýše
strážník, revolver a šavle na řemeni, –
symbol celé říše.
Běda tomu, jemuž v prostém srdci mladém
oheň vzdoru plane!
Běda všem, jichž zrak se strádáním a hladem
podezřelým stane!
V bídných brlozích se krčí nuzná chátra,
v příhodných jen chvílích
v ulice se plíží, okem lačným pátrá
po odpadcích shnilých.
Tak ukájí hlad svůj. A utopit tíhu
dnů zlých na besedu
do kořalny vchází. Krčmář místo líhu
nalévá jí jedu.
Slavné hody byly o posledních svátcích.
Smrt svůj pažit kosí.
Berlínští doktoři v dlouhých konsultacích
sestrkují nosy.
A svět uvědomil ve vánoční dobu
si zas pravdu prostou,
že ty stromy v zemi obílených hrobů
v nebe neporostou!