Mdlý přísvit noci s tváří shodných tahů
se smek’ a stíny dva vrh’ na podlahu.
Vzduch výhní sálal, po dni nelítostném
dobíjel chabé duše tupým ostnem.
V tmách tíživých se na besedu sešli
člověk a přízrak. Směj se tomu, chceš-li!
Z úst otevřených matně zuby plály,
horečné ruce hady být se zdály.
Níž klonila se těla pod únavou.
Šeptal cos člověk. Přízrak kýval hlavou.
Tak seděli až v prvý záblesk jitra.
Vstal tiše přízrak: „Na shledanou zítra!“
Vztýčil se člověk, jako dravec zavyl.
„Co čekáš ještě?“ smutně přízrak pravil.