Skleněná lahvička, a lebka na vignettě
v mou duši vbodává svůj pohled příšerný.
Den ze dne s myšlenkou o onom lepším světě
já neznaboh se stávám více důvěrný.
Chlebíček vezdejší a rozmnožení rodu
rád lidu zůstavím s instinkty zdravými,
a velké žádosti mé, jak sníh v kalnou vodu,
jak jen se dotknu jich, se mění v dlani mi.
A přece zdráhám se, já piják notorický,
svým hrdlem prolíti svůj doušek poslední.
Sny směšných zázraků mne uchlácholí vždycky,
a stesk můj udusí noc jedna výstřední.