Pomalu pět set let již tomu bude,
co, mistře Jene, v dálné Kostnici
jazyky ohně popravního rudé
přestaly šlehat na tvé hranici,
co z prolité tvé krve zrodila se
národa velká píseň hrdinná,
jež ve vzpomínek slavných smutné kráse
se zachovává s otce na syna.
„Pro pravdu zemřel jedinou a věčnou!“
pastoři duchovní i z laiků
kážou a s myslí pokojnou a vděčnou
očima kroutí zbožně ze zvyku.
A neznajíce ovšem cílů vyšších
tvé proceďují sítem křesťanství,
tvé traktáty čtou o smrtelných hříších
a nad dušemi touží po panství.
Pravdu lze hleda, ale neumírá
se pro ni; kde je, kdo to v světě ví?
Všem cizí je tvá asketická víra,
jimž cizí nejsou ducha objevy:
Že pokrytectvím pohrdal’s a maskou,
že upřímných jsi slov byl milovník,
všech neohrožených jsi srdcí láskou
co pravdy velký, smělý bojovník.