Ční hora k oblakům, jsouc šípkem neplodná,
i zdivočilým kmínem,
zde žhoucí kamení jen na mžik vychládá,
tož krátkých nocí stínem.
Zde leží písek jen a drobty balvanů,
a vybělené kosti,
a mrtvým prostorem – se zdá, že vlní se
mdlé dumy o věčnosti.
Až život překypěv se v bezdno přelije
i proudy jeho varné,
mdlou vyzní ozvěnou, když tma jej obklopí
a ticho jednotvárné.
Ten zbytek vědomí se tuchou otráví
a svine se jak zmije,
a hluchem zasyčí, že studem odumrou
jar sladké melodie,
a touha po pravdě, jež dříme v člověku,
se vzepne uražená,
i vzkřikne zoufale: vždyť život šílenstvím –
buď kleta první žena! –