Sníh nakupil se mezi balvany,
důl vyrovnal a strmé hroty zvýšil,
mně hřbitovem se zdá ten útulek,
v němž bouřný život, velký žal se stišil.
A každý útes že je náhrobek,
jenž neznámé a zašlé štěstí hlídá,
sníh padá na ně jako bledý květ,
a vzdechům větrů mír jen odpovídá.
Jak smutno přec jen v holém kamení,
kde hbitá lidská stopa zasypána,
kde žádné ptáče, žádné zvířátko
stín neplaší, jas neoživí z rána.
Smích, výkřiky, ruch – zápas – úsilí –
vše blaží víc, než pustina ta tichá,
kde úsměv náš by nikdo nesdílel,
kde za mrtvé ni vítr nezavzdychá. –
A přec – o, žel! kdys sama přispěju
k té nehybnosti srdcem zkamenělým,
až jediný v něm zhasí okamžik
vše, co je ruchem, zpěvem, ohněm skvělým.