Zde v údolí už ptačí zmlká hlas
a spí, co květlo,
i stoupám na hory, kde plane jas
a září světlo.
V té výsosti se ztrácí zemský ruch –
ten svět tak malý!
však srdce zdá se růst a kvésti duch –
ba svět mu malý!
Tam plujou růžové a zlaté červánky
jak andělové krásní,
tma modrá v údolí, jen jasná čela hor
bdí u výši a básní.
Hvězd třpytná koruna jim klesá na skráně –
ó velebny jsou hory,
a přece upoutá zem bídná úžeji
ty milující tvory!
Nech každý umlká, jenž učí: „Odumrou
kdys bouře všechněch bolů –
viz vlny modrých hor, jak pod oblakem sní,
a zadívej se dolů!
Tam dole tíž a rmut a bídy věčná šeř,
a hory v jasu, v míru –“
Však ty se odvrátíš, bys směl ji milovat,
tu zem, v muk všechněch víru.
V tom skalním údolí, kde zvoní o kámen
pěn vodních křišťál skvoucí,
a podál chaloupky se krčí drobounké
v své bídě nehynoucí,
v tom snivém zátiší dech vane půvabu
tak po česku k mé duši,
že sláva zemí všech a všeho lidu zpěv
mou lásku nepřehluší.