ZEBÍN.

Sletěl večer vonnodechý s Prachovského skalí v rovinu, krovy drobných bílých domků halily se zvolna do stínu.

Kolem plotu zahrádečky zrosená se chvěla osyka, květ i ptáci usínali, i všech brouků havěť všeliká.

Pod kvetoucí právě lipou u zahrádky vonné z pod šera ozýval se vroucí šepot, milostná v něm slova veškera.

Jinoch, Tomeš smavolící v oko zíral Lenky spanilé, jíž se peníz s matkou boží tajil v záhyb sněžné košile.

On ji prosil o taneček při hudbě, jež z dálky vířila, ji však tiskla můra tuchy, a ona té můře věřila.

Pojď, má milá, viz jak venku měsícem je běloučko, pojď si skočit – Tomeš žádá, máš-li mne jen trochu ráda,

trochu – jen tak maloučko! Tomši zlatý, těžká tucha usedla mi na čelo: jak by cos, jež leká, straší,

do písničky lásky naší nesouladem zaznělo... Dítě moje – miluju tě víc než sebe, nad žití,

ba snad víc než pánaboha, ač má duše přeubohá nechtěla tím zhřešiti. Tomši drahý, i já tebe

nevýslovně ráda mám, avšak já se bojím toho – na světě je škůdců mnoho, zlo nás čeká – přísahám!

Lenko moje, právě nyní půjdem’ spolu do kola! abys na to zapomněla, že tě tucha rozechvěla,

ruch tvou tíseň udolá. Dokážu ti, Tomši zlatý, že tě k smrti miluji, pojďme, ač mi cosi věstí,

že tam moje mladé štěstí ohrožujou krahuji. Vyšli do měsíčné noci teplé, vedouce se, blaženi tak mnoho –

oblak vůně za nimi plul šerem a dva stíny srostlé do jednoho. Hospoda, toť komická je maska, zírající z planého zde vína;

právě čas! už noty rozloženy, kvapík jenom ještě nezačíná. Jedna, druhá, – jedna, druhá – kvapík hýbá podlahou,

Tomeš skáče rozjařený, prochvěn slastí přeblahou. Lenka také už se směje, zář jí šlehá ze zraků,

vždyť má nožky jako z chmýří a šat jako z oblaku. Ajta, proč by netančili? vše tu k tomu vyzve tě,

jedenkrát jsme jenom mládi, jedenkrát jen na světě! Dotančili. Děvy udýchané s hochy růžnými se vodili,

veselosť jim skotačila v líci, zvučíc smíchem kol vždy po chvíli. Tu si k Lence, kdy se octla sama, přised’ černobrvý mládenec,

takový, že Lenka při pohledu naň vždy ucítila růměnec. On měl oči jako zimní půlnoc temné, avšak spolu plné hvězd,

že se zdálo, když je pootevřel, jak by jimi do ráje byl vjezd; kadeře mu obrůstaly hlavu černé, lesklé, samé kolečko,

kníry švarně byly zakrouceny, nesličné ni jedno místečko. Žádal Lenku o taneček příští, ohnivě se do ní dívaje,

ona však se bála, odpírala žmolíc zástěrku svou u kraje. – Zazněl třasák. Tomeš jako vítr stanul u milého děvčete,

uchvátil je, a už vířili kol co dva lístky sváté s poupěte. Dotančivše, sedli na lavici, hovořili o všem na zemi,

podál Lenky hoch byl kučeravý, smutku stín mu bloudil skráněmi, a když Tomeš zas se na mžik vzdálil, přiblížil se tiše, nesměle,

s výčitkou tak teskně pronikavou v oku svůdném, v řase přitmělé; i ten klobouk jeho myslivecký zdál se míti smutku černý flor,

že by nepohnutým nad ním zůstal pouze citu prostý balvan z hor. Krásná dívko, v čem má vina?

duše k tobě náruč spíná, a tys hrda, kruta, chladna –

nevzpučí mi naděj žádná? budu v prázdnu, hoři, lkání

žitím bloudit do skonání? V širém světě nemám druha,

tys mi vzešla jako duha, ty mé nitro plníš jasem –

volám k tobě mroucím hlasem: tanči se mnou jenom jednou,

pak ať rty mé smrtí zblednou! Já se táži, která odolá z dívek plných hlubných citů,

když ji takto prosí krásný hoch v slzy svůdném čarotřpytu? – Zazněl kvapík bujný, ohnivý, při němž srdce bouřně tluče,

myslivec se usmál vítězně schvátiv Lenku do náruče; tanec jich byl chvatný jako blesk, divokého plesu plný.

Lenka mdlá jak růže leknínu unášena tokem vlny, byla jako zpita, zmámena, znavena i v pružné patě,

když ji černobrvý myslivec tisknul k hrudi v šedém šatě, proniklo ji kouzlo palčivé v tůň až nejhlubšího nitra;

když se do ní díval při tanci svůdně, vroucně, vášnivě a zchytra, náhle bázeň v srdce bodla ji rozechvěvši tělo všecko,

by ji pustil, v hrůze prosila, v zoufalství jak siré děcko. On však nedbal, s okem plamenným, s vášní náruživě žhoucí

upjal na svá prsa bouřlivá růži bledou, uděšenou – mroucí. Hudebníci noty skládají, avšak dosud tančí divě

černobrvý s Lenkou myslivec – až jej popad’ náruživě Tomeš rukou za krk od zadu, mrštil jím lví silou na zem,

při čemž v jeho kšticích nahmatal útlé růžky, prochvěn mrazem. Zpátky, starý hříšníče, mou je panna,

stopa tvá je od věků proklínána. Bůh mne zničil, lidé však dobří dosti,

bych si jimi osvěžil sžehlé kosti. Hledej v pekle ženu svou, dívka tato

kvetla pro mne – poklad můj, jmění – zlato! Ha, ha, ha, ha! ptej se jí čím mně byla,

dosud ke mně láskou jest podnapilá! Arcilháři, oněměj! Pro vševidné oko boha,

Lenko, osvědč víru, cnosti, nežli zajdu zoufalostí! Věřím, že mne miluješ, Tomešku můj, i já tebe,

hřešila jsem okamžik, odpusť mi to ty i nebe. Ohni, žáre pekelný! Ale já se nevzdám práva,

mou je! – Budem’ zápasit – vol si zbraň, ať je ti zdráva! ha, ha, ha, ha! Budiž! nad ďábla je mocnosť boží

jako nad mušku a nad můrku, – kříž tam stojí šedý, věkem sešlý v šírém poli podál Kumburku. Kdo z nás první u kříže se octne

v běhu bez zastávky jediné, toho budiž vítězstvím i právem Lenka ve své kráse nevinné. – Souhlasili; vykročili

do krajiny lunojasné, nad Cidlinou uklánělo vrboví své větve řasné, utíkali cvalem děsným

v nebezpečí zadušení v pole širé u Kumburka, ku znamení vykoupení. Lenka v prosbách za jinocha

tiše dlí jsouc rovna pěně, ku své patronce se modlí, k svaté Máří Magdaleně. Tomeš také duchem vzlétá

ku veliké kajicnici, povždy slýchal, že je v nebi zvláště mocnou prosebnicí. Avšak běda! tomu ďáblu,

pánbůh sám ví, jakým divem, nohy vzrostly jako stromy ve pralesa šumu divém, takže skoky, jaké dělal,

byly nad člověka sílu; k tomu strach jak těžký kámen padal Tomešovi k týlu. – Ve své muce volal k nebi,

k svaté Magdaleně Máří, ze hlubin své duše smutné, chvěje se jak listí v září. A hle, ďábla v botě velké

náhle něco hrozně tlačí, kulhá jako pravý ďábel, že mu Tomeš skoro stačí. Avšak kříž je už tak blízko,

hochu krůpěj s čela vstává – a hle ďábel zuby skřípě, zouvá botu, vyklepává: oblázek mu vypad z boty – –

už zas dále pádit ráčí, avšak nežli dospěl kříže, hoch tam klečí v sladkém pláči. A když ráno den se zarděl,

divili se lidé dobří, kde se v poli vzal tak náhle kuželový kopec obří? A to byl ten oblázek jen

z boty ďábla rohatého, jenž chtěl dostat dívčí duši do náručí srstnatého. Nazvali tu horu Zebín,

ve výši pak na temeně stavěl Tomeš se svou ženou kapli svaté Magdaleně.