Zas ke mně vzbuzené tak jemně, nesměle
se upomínky hlásí –
ó marné úsilí, ó marné doufání,
to nejsou už ty časy! – –
Teď život pustý kraj, v tmách nočních zjasněný
jen smrtonoše leskem,
kde pomník zašlých dob ční divě k obloze
jak skála zrytá bleskem.
Ne tlukot slavičí teď kol se rozléhá,
leč šelem duté vytí –
toť svůdná myšlénka, jež v prsou poslední
chce naděj zardousiti.
A démon – démon zlý svým okem plamenným
to děsné temno hlídá,
a v ucho šepce mi, že lidským údělem
jen nicota a bída –
Já kráčím podzimem, kde hadi posměchu
jen syčí za mnou v klestí –
ó blahé zpomínky – ó pryč, jste výtkou mi,
já nemohu vás snésti. –