Já tušila tu ránu osudu –
než, přec mne překvapila strašlivě,
když dopadla; kdy rozdrtila v prach,
co srdce svojím zvalo vášnivě.
Když vzdorný zlosyn čeká rozsudku
ač kliden, děsný výkřik bolesti
mu z hrdla vyrve se, – nech bezděký,
kdy zví, že ztracen, proklet na věky. –
Tak bylo mi. A jak bych prchala
tím prostorem, jenž nemá východu
a nemá dna – sám nejsa podstatou,
jenž vylučuje div i náhodu – –
a přece v obsahu svém zoufalství
má v nesmírnosti, v děsných podobách,
a muka veškerá tu v prvenství,
jež bují vyš, až vzroste k šílenství. – –
Pak žila jsem; ač to-li životem,
kde málo smutným mi kraj přesmutný,
kde samota mi málo samotou,
a tazatel jen – tyran ukrutný. –
Jen tehdy oko moje zablesklo
a v ňadrech cítila jsem prudkou slast,
když zahlédla jsem nástroj lesknavý –
ó, kéž z mé ruky kles by krvavý. – –
A tenkrát cosi ve mně hnulo se
tak jako dávno, v době nevinné – –
že zaplakavši vroucně k nebesům
žít – žádala jsem – žíti pro jiné.
I chvátám toužebně k jich příbytkům,
k jich službě srdce, šíji sklánějíc –
leč mrazné vání vstříc mne vítalo,
jež naděj mou zpět ve tmu smetalo. –