Větérku ty šumný!
ve tvé snivé chvění
šeptají má ústa
tiché pozdravení.
Nes je dálné vlasti,
nes je tomu kříži,
pod nímž černá země
matičku mou tíží.
Kéž bych na tom hrobě,
nejmilejší máti!
do syta se jednou
mohla vyplakati.
Což ti lidé vůkol
těšit, bavit umí;
ale srdci mému
nikdo nerozumí.
Matičku pak dobrou
vzala boží ruka;
poroučím to nebi –
ale srdce puká.