Tak pravidelně kopec vysoký,
a na něm trosky spíš jen tušené,
a žádný nad nimi dub storoký,
jenž mírní mechu žluť, šeď kamene,
jen vítr ječí tu, sem sletěv s mračny
jak jednou v českých pralesích vlk lačný.
Co máme ze svých dějin velebných?
jen zpomínky, jež povzdech provází,
jež nejsou hrůzou dětí hanebných,
jichž ani zde, žel nebi, neschází,
ba časem je ta stará sláva všecka
jen pohádkami pro srdéčka dětská!
Až zas se naučíme tušiti,
že v minulosti mluvě vznešené
ta mocnosť dřímá, kteráž roznítí
vzlet nadšení, jenž hroby překlene –
– pak Velíš snad i se mnohými všemi
už beze stopy srovnán bude s zemí.