Sem tam se šedá v mechu
čásť opukané stěny,
pták krouží kolem – kavka,
a sedá na kameny
jak v myšlénkách.
Své písně věčný vítr
zde básní, pěje, hrává,
kol vystupuje, pluje
a zvučí stará sláva –
jak v myšlénkách.
Tak blízko zenith nebes,
a země jako v hloubi,
a tiše, snivě, smutně
ji chmury mráčků vroubí,
jak v myšlénkách.
I zírám dolů v stesku:
čím člověk, v snahách, v žití!?
to vše můj pohled pouhý
chce hravě rozluštiti
jak v myšlénkách.
A přece vím, to nelze;
jen přání hruď nám vzpíná,
by po žití jsme shasli,
jak svíce uhasíná,
jak v myšlénkách...