Obláčky jak labutěnky
modrem plovaly,
nad šeříkem zlaté mušky
poletovaly.
Jak ten večer na zahrádce
duši oblaží!
vyšel si tam mladý Fedor
s knihou pod paží.
Zřel, jak na obloze zkvětly
růže červánku,
jak zas bledly, tu když tichnul
ševel skřivánků.
Jak se v kraji zašeřilo,
měsíc vycházel,
jejž pak démantových světů
průvod provázel.
Fedor touží, „jak by se tu
blaze snilo mi –“
ale s knihou v pokojík mu
velí svědomí.
Bílý prapor lunné záře
visí na hlohu –
setrvej tu, nežli Fedor
skončí úlohu!