Ve vůni bazalek zpomínám na Tebe
s touhou a po tichu,
nad pásmem zvonků, když rosný déšť vyplývá
z každého kalichu,
nad stuhou jiřinek – těch růží podzimu,
vroubících záhony,
zřím-li už ve větru vzdálených lesů těch
hluboké úklony,
zřím-li prv vonící stráně, i lučiny,
pahorky pod houští,
doubravy šumící a ten pruh bílých řek –
leto když opouští.
Tak jsi mne zanechal s pomněnkou blahých dnů
prosněných, prchavých,
ve smutek zapadám, jako svět v jeseni
do roušek mlhavých. –