Kde vévoda je – Valdštýn, – povězte mi, dobří lidé – kdo z těch pánů zde? Já neznám ho, já nevím, který jest – Ó Valdštýne, ty moje útěcho,
ty naděje má vzácná, poslední, ó slyš mé prosby nářek zoufalý a buď nám pánem plným milosti; ne soudcem více přísným, ukrutným,
buď slitovníka věrným obrazem! O slyš ten umíráčku hrozný hlas! má člověk umříti tvým pokynem, a žíti může jedním slůvkem tvým;
dej rozkaz, ať ty zbraně složeny, v nichž čekají už kulky smrtící, by Kazimíra Mušku proletly... Jak?! Za Mušku ty prosíš? Opravdu
mně líto je tě, dívko; marno vše. Ne – pro boha, jenž nechce zatratit – Jen utiš se a klidně odpověz; víš, kdo to je? Ó, pane, nešťastník.
Je zbabělec to, bídný, podlý sběh, ba je to zrádce, jenž svým útěkem zlým příkladem byl druhým vojínům a kázeň trestuhodně porušil;
ten zločin žádá přísné pokuty, smrť okamžitou – jak jej postihli; ten zločin muže hyzdí nejvíce, neb jeho bába důstojnější jest,
jež u večer se bojí strašidel, vždyť omluvou jí nervstva ochablosť; než, mladý muž, a vojín Valdštýnův když takovou se hanbou poskvrní,
ten smrtí jenom zas se očistí. Ó, pomni, soudče, že jsi člověkem, že soudit bohu vlastně přísluší – – Tys dítě! soudím jménem zákona,
jejž spravedlnost volá na pomoc. Vím, ale zdobou srdce lidského, tou nejkrásnější svatý soucit jest! Aj, nevědomé dítě nadšené,
jak málo život znáš a jeho výš! já touže chvílí jak bych odvolal, už Valdštýnem bych nebyl; zbabělcem bych sám se stal touž chvílí osudnou,
kdy děl bych, Kazimír je svoboden. O nikoli, že’s pravý veleduch, tak veškeré by lidstvo uznalo, a se mnou by tě věčně slavilo
a velebilo do dne soudného! Ó Valdštýne, já vždycky věřila, žes velikán, žes obr duševní, ó korunuj ten jásavý můj sen
a zůstav věkům příklad soucitu! Jak sluší jí ten zápal horoucí, jak krásna jest! avšak – má chladnosti pojď, zachraň mne! O nepřemýšlej dál,
můj pane dobrý, odpusť, promíjej! Ne, nemohu. Dvé zmaříš životů! Je tvůj to milenec? Nuž – ano, jest, a s jeho žitím moje utratíš.
Tak vyhrožuješ pouze. Bože můj, zdaž mohu ještě víc jej milovat! On rájem mým je v pustém životě, v němž jedině co blaží láska jest,
já miluju ho se vším peklem tím, jež provinění v hruď mu nasilo, a milovat jej budu na věky! Ó vezmi si můj život, Valdštýne,
a obětuj jej právu, – prosím tě, jen Kazimíra mého zachovej; on tisíckráte smaže hanbu tu, on velkým bude ještě – přísahám!
měj slitování jenom jedenkrát, on dobrý jest, on uzná velkosť tvou a promění se jistě – přísahám! měj slitování jenom jedenkrát!
Ó ubohá... To byl jen okamžik.... a nikdo nezví o mém pohnutí. Vstaň, Kazimír tvůj bude zastřelen. On zastřelen! Ó bože na nebi,
on umřít má, a nikdy – nikdy víc své Natalii slůvka neříci, a v potupeném hrobě zetleti – – o ne, to nechceš – nesmíš, Valdštýne,
on k zemi – ke mně láskou upoután, té pásky nesmíš mocí přetrhat. Už začíná mně býti lhostejnou i s žalem svým; nuž rychle ku konci.
Vrať domů se už, umře Kazimír. Můj bože – ne, já doufám v muce své; jak mohl bys to, pane, učinit? On mamičku má vetchou, šedivou,
ta plakala by ze dne do noci – – ta vypláče si oči do krve, až oslepne, až srdce pukne jí; onť živitelem svojí rodičky,
mne nedbej už, já chci se káti zaň, jen pro stařenku slabou slituj se a netrestej už, smilování měj! Můj muži, promiň! Prosím, odpouštěj!
I soucit článkem moci vladařské... Já soudím, vůdče, že si nezadáš.
Cookies on Poetry Cove