Ha, Seni! Nech ho, nemluv pro boha
s tím hrozným mužem! bojím se ho vždy,
on jest jak démon, jako smrtonoš,
rád zvěstuje pád jasných božích hvězd...
nemluv s ním.
Dnes musím – dovol mi.
Dnes opravdu i zítra – pozejtří!
Jeť Seni mistr velmi učený.
Nuž, Seni? Byla čarokrásná noc.
Mně zdálo se v ní, že jsem králem byl –
co říkáš tomu, Seni? V pořádku.
Jak, vskutku? Byla čarokrásná noc,
lem Krkonoš plál ohněm safírů,
a nad mohutnou věží kumburskou
tvá velká stála hvězda severní,
a v třpytné přízi jejích paprsků,
jak divukrásný zázrak osud tvůj
tkal těžký brokát řízy královské...
Kol vyvstávaly zámky ze země,
jež oděla se zlatou úrodou,
a svěžích sadů pestrá kytice
v nich zaplnila každý kouteček;
lid, odchovaný štědrou dobrotou
byl osvícen, a hrd a věren ti;
tak zasypán tvé lásky růžemi
zas z růží jen ti slavobránu tkal,
jež v oslavený Jičín ústila
a plnila svou vůní celou zem;
i podrobil se ti sám Ferdinand
a Valdštýn césarem byl celých Čech...
Ty šílíš, Seni, toť je pouhý sen!
O ne, já jenom slovy pověděl,
co četl jsem dnes v noci ve hvězdách;
toť jisto, Jičín hlavou říše tvé,
v ní kotví velká tvoje úloha,
a ústí každý pramen práce tvé;
nuž, dovol starci, by ti blahopřál:
ty šťasten, slavný budeš v Jičíně,
je dobře, sem že jsi se obrátil,
teď pozná Praha mocnou soupeřku!...
Ó víro – blaho – vášní záchvate!