Mně zdá se – jako tiché kročeje
ha! žena jakás je tam, Illove –
Což nezná mne můj milý manžel dnes?
Ach, Isabella! proč jsi vstala už?
Tys nechtěl? Ne. Jsem tobě obtíží?
Ba příliš záhy vstáváš ku práci,
jíž nemáš vůbec a zde obzvláště,
proč nespíš, pravím? proč jsi přišla sem?
tys, tuším, jako ženy veškery,
též žárliva; proč vyzvídala jsi?
Můj Albrechte, já nerozumím ti.
Proč naslouchalas mému hovoru,
jejž měl jsem tuto s pánem z Illova?
Já, Albrechte? Ha, ty mne popouzíš?
Proč stanula jsi tiše u dveří,
a naslouchala státním tajemstvím.
Bůh ví, že nevím, co jste mluvili.
Tak přísahej! Dím pravdu, to ví bůh
a zástup bělokřídlých andělů!
Však bůh ti, ženo, budiž milostiv,
mne pakli klameš. Milý Valdštýne,
tvá nedůvěra velmi bolí mne.
Již upokoj se, paní vznešená,
tvůj choť je smuten, mrzut, nemocen.
Jak, churav, vskutku, pane z Illova?
a já jej chtěla trápit výčitkou!
můj choti, promiň! Isabello má,
jsem překonán tvou ženskou velkostí;
věř, byl jsem churav, bylo teskno mi,
a proč, já sobě říci nedoved’,
teď že jsi u mne, věrná družko má,
jsem zase kliden, opět spokojen.