Už čekal jsem tě, Seni, dychtivě.
Též pospíchám; než slunce zapadne,
už viditelnou mému pohledu
ta vlasatice bude. Na osud
tvůj veliký má vliv. Já lekám se,
že na zámecké zočím hvězdárně,
co do smrti bych nechtěl uzříti...
Aj, Seni, jaké sny to zbabělé!?
co myslíš jen? jak tomu dávno je,
co’s tušil slávu jen a vítězství?!
V té pravdě svítí legionem hvězd,
tvé obavy jsou chmury chorobné,
jimž nevěřím, a nesmíš ani ty!
Já jenom věřím pravdě hvězdnaté,
již na obloze čítám; nemohu
pak libovolně výklad upravit;
aj, pane, ctím tě příliš hluboce,
než abych – chtě se tobě líbiti,
hvězd mluvu svatou lživě překroutil
a sbájenou ti věštbou lichotil;
co zvěstujou mi, to ti tlumočím
dle pravdy jen a v šedin vážnosti;
a klamu-li tě, klamu sebe též,
a to-li blud, je bludem věda má.
Jdi! nestačí ti zem už, patrně.
Ne, neshrdnul jsem, pane vévodo,
že vznášívám se v sférách nebeských,
jen božský půvab vědy vznešené
mne důstojností plní přímou hruď;
ji vzdornou čině proti slabosti,
jež ze všech lidských zeje zřízení.
Věř, pane můj, až uzřím tebe zas,
že toužím poslem býti radostným.