Ach, milostivě promiň, pane můj.
Čím jednání své platně omluvíš?
Mně líto bylo spánek přervati,
ten sladký, blažený sen o slávě –
Jak, ženo, víš, že snil jsem o slávě?!
Nuž, pro tvou něžnosť tobě promíjím;
hle, to jsou ženy, v citův otroctví
i sebe větší zaprou účely.
Jáť věděl, jak mé vůli vyhovíš,
i to, že duch mé touhy po činech
mne zbudí sám, nuž tvému přání jen
jsem povolil; a nyní s bohem buď.
Jak blaze mi i v zahanbení mém!
můj milý pane, tys tak dobrotiv,
jak velkým jsi! Ó jak ti naslouchám
vždy s upjatostí sytou rozkoší!
Dost toho nyní, s bohem, Bohdano.
Jen chvilku ještě přej mi radosti,
že ve zdraví tě vidím, pane můj,
vždyť byla jsem ti druhou matičkou,
přej útěchy mi svého pohledu!
Už nech mne, práce předčí citlivosť!
A lásku samu – chladný vojíne,
kéž pozdě jednou po ní netoužíš!
Teď; Seni, dopřej očím poklidu,
jdi, odpočiň si, vrať se později
a pak mi povíš, co jsi vyskoumal.
Ba – překvapím tě, pane, uvidíš,
teď víc mi nelze bádat ve hvězdách,
neb unikají denním úsvitem,
jenž hory zlatí! pak tě překvapím.
Ne – počkej – přec ne! Dílo nutnějším.