Pán z Illova, s nímž hodlal pracovat!
Ó co se stane, skoro chvěju se. –
– Jen chvilku sečkej, pane z Illova,
než dosní Valdštýn dumu o slávě.
Hoj, to by ještě dlouho trvalo!
Snad v Rudolfově vojsku císařském,
když obléhali hrdý Ostřihom
se právě zaskvěl prvním rekovstvím!
Neb Ferdinanda sklonil k obdivu,
když s Benátčany rval se vítězně,
že dvůr i všecka Vídeň slaví jej,
a Isabella vášní plápolá!
Snad u Záblati potřel Mansfelda,
či v Kroměříži Betlen-Gábora,
až donutil jej k míru s císařem,
neb udatenství anděl vavřín svůj
mu v dánských válkách klade na hlavu!
Oj, kdo by sčetl řadu triumfů,
jichž vědoma si hrdinná ta skráň,
jež sokyní je všechněm césarům
svým vůdcovským i státním důmyslem.
Oj, kdo by sčetl činů velikých,
a jmenoval, v čem klíčit může sen!
Jeť Valdštýn skvoucí hvězdou století,
a sám jak sen, jak duma nádherná.