Bych zbudila jej, pán mi rozkázal, že záhy musí k dílu zasednout, leč jak jej mohu drsně vyrušiť? On po zápasech denních kolébán
snů zlatokřídlých hebkou náručí si hoví v klidu a sní o slávě – – Mám mocí zpět ho v zápas uvrci? O ne, to nemohu! A přec – on děl:
„Mám starosť velkou, práce tolikéž, a chceš-li zítra čím mne potěšit, tož sama přijď a v skráň mi zatepej!“ Nuž – a přec nemohu! On sladce spí.
(K Senimu.) O pověz, pane, vetché stařeně, oč žádá tebe s touhou v pokoře; můj odchovanec sní sen o slávě, rci, moudrý Seni, co čteš ve hvězdách,
ký osud věstí hvězda jeho tam? Ó nemluv nyní, dobrá stařeno, tak šťasten dávno, dávno nebyl jsem, jak v lesku hvězdném v této krajině;
zřím četných hradů věže malebné, k nim lesy lnou i temné pralesy a stříbropěnné řeky spoustou vln kol mostů hučí, šumí u břehův,
a nade vším lem horstva v obzoru plá v snivém mihotu hvězd severních, jak Nymfy safírový diadem! Toť Krkonoše, pane učený,
a zde ten hrad – toť Kumburk mohutný. Ó pravdu díš, jsou Čechy překrásné, žel nebi jen, že stejně nešťastny; já, pane, také pila z kalicha,
a teď mne nutí vše býť poslušnou... I ty máš pravdu, šedá pěstounko; hle, já jsem stár a zde jen cizincem, a za Valdštýnem z jihu na sever
mne přivábil jen odlesk genia; však to můj zdravý mozek nechápe, proč Albrecht k otčině se nehlásí. Ó pane, žel; on nám je odcizen!
Tož dávno asi. Útlý osiřel, já byla jeho první pěstounka, byl hoch to ryzý, Čech už statečný, jenž mile mužněl v stínu kalicha,
jejž z Košumberka páni vzývali; však zlé je, pane, mnoho příbuzných, kdy radí všichni, žádný moudře však, a tu strýc jiný, Kavka ze Říčan,
pán na Broumově, hocha odvedl a odevzdal jej spárům krkavčím, tož jesuitů kletých konviktu. Ó kletba jim! ti Čecha zničili,
jak kališníka, pekel uměním, jak všady toho smutné příklady, můj odchovanec u vší slávě své jest obětí! je stvůrou ďáblů těch,
a Čechám odcizen je genius...
Cookies on Poetry Cove