Loggie strmí tu v samotě,
nechť kvete hloh, jeřáb zraje,
v dumách, jak svatyně pohanská
v zátiší svatého háje,
dívám se dolů, sad leží kol,
na květech oči tkví vděčné,
topolův zírají sloupovím
do dálky nekonečné.
V blankytě lekníny oblaků
plují, se v skupiny druží,
vysoko jsou, ach tak vysoko,
v pohledu tom dech se úží,
plují tak pokojně, – za ten mír
chvějí se v díku rty vděčné,
avšak jen chvilku; vše zmizelo
do dálky nekonečné.
Šumte jen vrcholky, zpívejte
kolem té svatyně bílé,
není v ní bohův, leč sídlí zde
básnický sen, dumná chvíle.
Tohoto boha věk neshladí,
srdce mu klaní se vděčné,
krása je nesmrtná do věků,
do dálky nekonečné.