Do přítmí řasnatých borovic
třepotný paprsek vniká,
v houštině pták jakýs samoten
zvonivě lká, tiše vzlyká.
Žel! snad i slavičí srdéčko
touhou či bolestí puká;
kolikrát?... slyš, hlasem kovovým
z obory žežhulka kuká...
Listí a jehličí šeptavé
něco si blaženě sdílí...
O kdy je krasší náš Libosad,
než jasmín kvete-li bílý?
Velikých měsíčků tisíce
travníky zdobí jak luka,
hlasem pak kovově sbarveným
z obory žežhulka kuká.
Prázdním až do dna tu slasti číš
ve vonném, kvetoucím loubí,
přemýšlím, zpomínám... a můj vzdech
s růžovou vůní se snoubí.
Uniká čas, vzdech ho zdržuje –
marně, jak motýlka ruka.
Kolikrát bude mi tak jak dnes?
Žežhulka neví, jen kuká.