V ROKLINÁCH.

Že drsná, bezcitná je skalná roklina, jež s ostřím hrotův kývá, mne nermoutí, co vím, že člověk, hmoty král, zde ještě tvrdší bývá.

Proč slunci vyčítať, že pálí, sežehne i luh, i mozek lidský, když člověk, hmoty král, sám chystal hranice svým smělým synům vždycky?

Proč vodám vyčítať, že urvou, unesou, co do vln se jim vhrouží, když člověk, hmoty král, svou patou zkruší vše, i boha svrhnout touží?

Když člověk s vášní svou je žitím povolán, by vládnul pídi zdejší, a je to člověk zlý, a vládne bez citu – je šelmou nejlítější.

Však srdce v lásce své je květem tvorů všech, je žití středem, spásou, a skalní velebnosť i smavosť údolí je nepředčí svou krásou!