Sadem kráčím, chladné vlhké ticho
tíží vrby, olše bez pohnutí,
listí ve vrcholech dosud husté,
ale prožloutlé, jen k opadnutí.
Vodotrysk tak teskně šplíchá tuto
a svou pěnu chvějně vzhůru valí,
obloha tak smutná – – jak má duše,
a v mé duši smutek neskonalý. – –