Pláň polí zoraných se černá havrany,
tak dálná, nepřehledná,
zde náhlý, bezdečný stesk sahá na srdce
jak smrti ruka ledná,
šik mraků strhaných se plíží oblohou,
a mlha padá k zemi,
vše němo; lká jen pták, jenž byl se opozdil
tu v smrčí pod větvemi.
Já bloudím v myšlénkách a v dumách hlubokých
tím osamělým polem,
zřím, cítím úpadek – – a úsměv zoufalý
mým probleskuje bolem –