V kraj zasmušilý, mlhou sšedivělý,
se od severu ostré větry ženou,
a zaskučivše plání zasněženou,
v skal ukryly se zášer osamělý –
Ó kterak toužím s větru dechem splynout
a odletět v zem želané své vlasti,
tam na hřbitov, jejž žluté kryje chrastí,
a podál hrobu tvého, matko, zhynout.
Jen jednou ještě na tom tichém hrobě
kéž spočinu, než morana mne schvátí,
tam zašlé ráje zpomínkou se vrátí,
den vzplane opět v lebky ztmělé kobě.
A splní-li čas touhu dlouhých roků,
snad uzdraví se chorá moje duše,
a nebo – jako bleskem polní hruše
tou prudkou slastí život stane v kroku.