Už odumírá vše, co vřelost duše mé
kdy vzněcovalo v plamen,
mne mrazí, nudí vše, já sama bezcitna
jak chladný, hrobní kámen.
Teď z vůní srší jed, a vzlykot ze smíchu,
a ze přepychu bída,
co nyní vzruší mne, je pochod smuteční
a velká panichyda.
Ty duhy v životě, toť vzdušné přeludy,
a láska – ta je klamem,
vždyť zchladne jako vše, a těžko modlit se
pod znesvěceným chrámem.
A těžko pracovat, kdy známe nicotu
a bídný konec všeho,
i nelze věřit v ráj, kdy nitro kolbištěm
je reje pekelného.