Na ztracené cestě
šedý kámen leží;
vedle růže planá
pučí v listí svěží.
Hrob to mého štěstí
polou v zapadání,
a ta bujná růže –
to je zpomínání.
Každé jasné jitro
do květů ji pudí –
nebi žel, tam dole
život neprobudí. – –
Darmo v kámen chladný
žhavé tisknu líce –
neoživím štěstí
nikdy – nikdy více.