Mně teskno je, tak nevýslovně,
tak smutno, jako před smrtí –
zdaž předtucha to, příští ranou
že osud hruď mou rozdrtí?
Že v moři věku přenesmírném
jak člunku troska utonu? –
můj odpor zoufalý, jak chmýří
bouř sfoukne krutých zákonů? – –
A zapomnění s povrchu pak
mou stopu navždy zahladí?
i odumrou má zvučná hesla,
tak slavně zmizí za mládí?! –
Nech zapadnu: Však jedno žádám:
než s veltokem tím uplynu,
nechť bleskem zaplane mé žití
a v blesku tom ať zahynu!