TROSKY.

Kde mnohý balvan sám tak leží v poli jak pobořená věž, sloup rozražený, jak pomník, pod nímž hlava nezabolí – pruh roviny tu náhle rozestřený

a na něm vrch svou svěží hlavu zvedá, a na tom vrchu dvojitá ční skála, tak sšedivělá jako hlava děda, tak pevná jakž od věku k věku stála,

a nepřístupná vskutku jako panna, a hrdá jak ti vladykové staří, jen oblaky a dravci oblétána a časem, jenž tu zubu svého maří.

Hle, na těch skalách čněly věže hradu – jak ozubené svědčí zříceniny, ta dvojice tak svorně, u souladu si navzájem v klín hází svoje stíny,

jak neznala by trpké oné báje, jež z Trosek podobou tu v jedno srůstá, je stálou známou dalekého kraje, jen někdy v mrak ji schová bouře pustá;

tak Panna s Bábou po Čechách se dívá a pohledem svým různé city budí, ty děsí jak vidina zádumčivá, a jiné malebností k plesům pudí.

Jest jako kathedrála dvojvěžatá, jak majáky dva nad skal, lučin, mořem, k ním hruboskalských kavek mračno chvátá, v jich osamělosť touží štvaný hořem,

k té Panně, Bábě, jež se v žítí rvaly jak ve vranovských lesích šelmy divé, tak že když jedna zašla v hrobní dáli, též druhá, touhou ve dny hašteřivé!

Jak dlouho ještě budeš budovati, ó lidstvo, pomníky svých vin a bludů v té půdě, kterouž slunce věčně zlatí a hřeje na ní květoplodnou hrudu!?

Ať v jasné modři beránky jen plují, či příval stráně zemin sprostí naze, jak obrovské dva prsty pozdvihují se strmé Trosky jako ku přísaze...

Ó Trosky, rcete mi, co přísaháte k té obloze, jež nad Čechami chmurnou? Snad Čechové že přece jedenkráte již porazí moc osudu tak spurnou?

neb slibujete za nás, svému lidu a zemi, řeči, že zůstanem věrni, byť zkázy hrom nám zahřměl panychidu, byť zdrtili nás balvanové černí?