Spi, oh jen spi! jeť lépe tam,
zde otravuje duši klam,
a víra jí pak k smíchu,
že sladký žár, jenž láskou zván,
než ozářil by ducha stan,
dusíme sami v tichu.
Když vane srdcem mrazný chlad
a mysl jako spustlý sad,
jejž drsná mlha tíží,
proč nepozírat častěji
s poslední v poklid nadějí
sem k tomu tvému kříži?
Já slyším z temna k pohřbu hrát,
mne bolí vše, já chci už spát,
ó dovol, u tvých kostí;
cos tmu i v hrobě vyzlatí...
já nesmím o to žádati,
ni zde ni na věčnosti.